Pokud ještě někdy vyrazím lákat lidi do baru, budu vyžadovat rizikový příplatek.
Včera jsem po delší době obšťastnila svou společností všechny nahaněče na Václavském náměstí, kde jsem si barově-lákací brigádou vylepšila o pár korun měsíční rozpočet. Hostesky jsme tam tentokrát byly dvě – jedna měla stát před barem, druhá se procházet po Václaváku a měly jsme se střídat. Když jsem se v dobré náladě blížila k baru, zkřížila mi cestu policejní páska natažená vedle mého obvyklého stanoviště, kolem které postával spolu s policisty dav zvědavých lidí, nadšeně ukazující na krvavou skvrnu na chodníku.
No hezký začátek dne. Řekla jsem si a došla si do baru pro reklamní obrázek a menu, které mám při lákání ukazovat cizincům. Když se zjistilo, že nešlo ani o střelbu, ani o vyhazování z oken, „pouze“ kus železa ze střechy spadl na nějakou paní, která ještě ke všemu přežila, dav se zklamaně rozešel (žádný vzrůšo ani smrt), zato já znatelně zneklidnila a místo skupin anglických turistů jsem s podezřením sledovala střechu. Díky pohledu vzhůru jsme si o pár hodin později s druhou hosteskou nevšimly policistů, kteří se máváním snažili upoutat naši pozornost. V domnění, že chtějí prohodit pár laškovných vět jako vždy (nebylo dne, kdy by se nezastavila na pokec kolemjdoucí hlídka), jsem je obdařila milým úsměvem a řekla zvesela: „Tak jak to dneska jde hoši?“
„Ehm... S tímhle tady nesmíte stát.“ řekl jeden z „hochů“, kterého má uvítací slova očividně zmátla.
„S tímhle?“ ukázala jsem na firemního maskota, který stál pár kroků od nás v kostýmu skřítka a zrovna si nasazoval velký svítivý klobouk.
„Ne, s tímhle!“ ukázal rozzlobený strážce zákona na obrázek v mých rukou.
Poté nám vysvětlil, že stát s reklamním materiálem na chodníku je nezákonné a že by nám měl dát pokutu. Věděla jsem, že rozdávání vizitek a letáků je v Praze zakázané, na to mě majitel baru upozorňoval – a to jsem také nedělala. Ale že jsou zakázané lákající hostesky vůbec, to jsem netušila. Hosteska konkurenčního baru, se kterou jsem se skamarádila při poslední návštěvě, byla zaměstnána klasicky přes agenturu – že by i agentury posílaly své brigádnice dělat něco nezákonného? Zeptala jsem se tedy strážníků, jak to tedy je, co se smí a co se nesmí, popř. ve kterém prováděcím právním předpisu najdu přesné znění, abych se propříště mohla zakázaných činností vyvarovat.
„Vy to stejně víte tak nedělejte blbý. Protentokrát to nechám, protože se mi líbíte, ale příště už tak hodnej nebudu. Nashle“ odpověděl policista na můj vážně myšlený slušný dotaz a do pár minut byli v tahu oba. Maskota ani ostatních naháněčů postávajících na křižovatkách si ani nevšimli. Buď to bylo tím, že maskot je vysoký rozložitý Arab nebo stát na chodníku v barevném kostýmu zakázané není. Kdo ví?
Šéfka nás odbyla s tím, že je to blbost a ať se vrátíme do práce. Aby podpořila naši pracovní morálku, seřvala druhou hostesku (která zrovna stála před barem), že se snaží málo (bar byl v té době plný). Tím definitivně pohřbila jakoukoliv naši snahu. Padající útočná železa, otravující policisté, vědomí, že děláme zřejmě cosi nezákonného a hysterická šéfka jako třešnička na dortu... Zbytek pracovního dne jsme strávily procházením se po Václaváku, skrýváním reklamního materiálu, pozorování střech, schováváním se před policisty a před šéfkou, což byla nakonec docela zábava.
Ale nevím nevím, jestli tam ještě někdy zavítám...
No hezký začátek dne. Řekla jsem si a došla si do baru pro reklamní obrázek a menu, které mám při lákání ukazovat cizincům. Když se zjistilo, že nešlo ani o střelbu, ani o vyhazování z oken, „pouze“ kus železa ze střechy spadl na nějakou paní, která ještě ke všemu přežila, dav se zklamaně rozešel (žádný vzrůšo ani smrt), zato já znatelně zneklidnila a místo skupin anglických turistů jsem s podezřením sledovala střechu. Díky pohledu vzhůru jsme si o pár hodin později s druhou hosteskou nevšimly policistů, kteří se máváním snažili upoutat naši pozornost. V domnění, že chtějí prohodit pár laškovných vět jako vždy (nebylo dne, kdy by se nezastavila na pokec kolemjdoucí hlídka), jsem je obdařila milým úsměvem a řekla zvesela: „Tak jak to dneska jde hoši?“
„Ehm... S tímhle tady nesmíte stát.“ řekl jeden z „hochů“, kterého má uvítací slova očividně zmátla.
„S tímhle?“ ukázala jsem na firemního maskota, který stál pár kroků od nás v kostýmu skřítka a zrovna si nasazoval velký svítivý klobouk.
„Ne, s tímhle!“ ukázal rozzlobený strážce zákona na obrázek v mých rukou.
Poté nám vysvětlil, že stát s reklamním materiálem na chodníku je nezákonné a že by nám měl dát pokutu. Věděla jsem, že rozdávání vizitek a letáků je v Praze zakázané, na to mě majitel baru upozorňoval – a to jsem také nedělala. Ale že jsou zakázané lákající hostesky vůbec, to jsem netušila. Hosteska konkurenčního baru, se kterou jsem se skamarádila při poslední návštěvě, byla zaměstnána klasicky přes agenturu – že by i agentury posílaly své brigádnice dělat něco nezákonného? Zeptala jsem se tedy strážníků, jak to tedy je, co se smí a co se nesmí, popř. ve kterém prováděcím právním předpisu najdu přesné znění, abych se propříště mohla zakázaných činností vyvarovat.
„Vy to stejně víte tak nedělejte blbý. Protentokrát to nechám, protože se mi líbíte, ale příště už tak hodnej nebudu. Nashle“ odpověděl policista na můj vážně myšlený slušný dotaz a do pár minut byli v tahu oba. Maskota ani ostatních naháněčů postávajících na křižovatkách si ani nevšimli. Buď to bylo tím, že maskot je vysoký rozložitý Arab nebo stát na chodníku v barevném kostýmu zakázané není. Kdo ví?
Šéfka nás odbyla s tím, že je to blbost a ať se vrátíme do práce. Aby podpořila naši pracovní morálku, seřvala druhou hostesku (která zrovna stála před barem), že se snaží málo (bar byl v té době plný). Tím definitivně pohřbila jakoukoliv naši snahu. Padající útočná železa, otravující policisté, vědomí, že děláme zřejmě cosi nezákonného a hysterická šéfka jako třešnička na dortu... Zbytek pracovního dne jsme strávily procházením se po Václaváku, skrýváním reklamního materiálu, pozorování střech, schováváním se před policisty a před šéfkou, což byla nakonec docela zábava.
Ale nevím nevím, jestli tam ještě někdy zavítám...
Komentáře (6)
dobrá zábava, ještě lepší to potom číst
chudák policajt....dyt ty ani nevíš jak maj náročný vstupní testy...kvůli tomu sem se rozhod že nebudu policajtem..a pak i kvůli tomu že ta jejich čepička pokazí účes...
a s tim železem mám podezření na organizovaný holubí gang,ten který sídlí na jindřišský ulici,ten co sídlí u Baťi by snad takovy svinstvo neudělal
a s tim železem mám podezření na organizovaný holubí gang,ten který sídlí na jindřišský ulici,ten co sídlí u Baťi by snad takovy svinstvo neudělal
3
tominosik | 14.10.2007, 22:23:49
tominosik | 14.10.2007, 22:23:49
a nedělejte blbý, že jste to nevěděly! :D
Velmi by mě překvapilo, možná až dojalo k slzám, kdyby ti cajti vysypali z rukávu číslo předpisu, odstavec a znění... :)
Gomba: Děkuji, děkuji, děkuji:)
Pliwatko: Představa holubů vrhajících vražedná železa se mi líbí ještě méně než představa holubů létajících nad mou hlavou s plným bříškem...
Tominosik: Originální způsob, jak se vyhnout odpovědi
Kamio: To mě také, Kamio:)
Pliwatko: Představa holubů vrhajících vražedná železa se mi líbí ještě méně než představa holubů létajících nad mou hlavou s plným bříškem...
Tominosik: Originální způsob, jak se vyhnout odpovědi
Kamio: To mě také, Kamio:)
Cca pred deseti lety, kdy rozdavani letaku jeste nebyl adrenalinovy sport, jsem mela podobnou brigadu ovsem pro jeden klub zamestnavajici zenstiny pochybne povesti i vzezreni. I kdyz nam brigadnicim postavajicim u tech velkych hodin bylo 18 let tak s jednim okem primhourenym a druhym zavrenym, vetsina turistu si po pohledu na letacek myslela, ze v klubu tez pracujeme a snazili se nas rezervovat dopredu. Cak ty holky z vychodu jsou takove pracovite, pres noc pracuji a pres den si delaji marketing. Jo to byly casy...
Žádné komentáře:
Okomentovat