Byl jednou jeden bar na Václavském náměstí. Krásné umístění, drahý nájem. Jednoho dne došla provozovateli trpělivost a rozhodl se podnik předat někomu jinému. První nástupce briskně zkrachoval a předal bar do dalších rukou, které shodou okolností patří příteli mé spolužačky z gymplu. Zavolala mi, jestli nemám zájem o dobře placenou brigádu. Každá korunka dobrá, řekla jsem si. Navíc by to mohla být i zábava a zkusit chci přece všechny šílené typy práce.
První problém se dostavil záhy. Bylo třeba informovat milého, že místo nudné administrativy tentokrát zamířím vydělávat korunky dobrodružně.
„Mám novou brigádu, budu dělat hostesku..."
„Hmmm (přeloženo: Budou na Tebe koukat cizí chlapi) a kde?
„Na Václaváku, budu tam rozdávat vizitky a tak..."
„Hmmm (budou na Tebe nejen koukat, ale i mluvit cizí chlapi) a co budeš vlastně nabízet?
„No... Budu je zvát do nově otevřeného baru.
„Hmmmm! (budou na Tebe koukat a mluvit cizí chlapi, ještě ke všemu ožralí)
Ale i pozitivní efekt má nová brigáda měla. Dokázala jsem se lépe vyrovnat s obávanou cestou na metro.
Cesta na metro se totiž v létě proměnila ve stezku hrůzy. K agresivním prodejcům simkaret se přidali Greenpeace, slečny prodávající dětství bez úrazu (které nebyly sto objasnit mi, jak souvisí koupě magnetky s tím, že děti přestanou padat a lámat si nohy, navíc mi jedna upovídaná slečna sdělila, že si vydělá tak 150na hodinu, což mi začalo být opravdu krajně podezřelé), prodejci jakýchsi maxivýhodných poukázek na kino, no a aby toho nebylo málo, na závěr několik Jehovistů. Každé ráno jsem tak musela vyslechnout sérii otázek, za kterou by se nestyděli ani na psychotestech.
„Jakého máte mobilního operátora?"
„Chcete pomoci dětem?"
„Máte ráda přírodu?"
„Chodíte do kina?"
„Nezdá se Vám, že je svět nemocný?"
Už jsem si chtěla nechat vyrobit na tričko nápis: Nesnáším mobily, kina, přírodu a děti, pak jsem se nechala inspirovat brigádou. Na všechny otázky jsem odpovídala vlastní nabídkou. Čím více oni propagovali své služby, tím více já propagovala svůj bar. Člověk by nevěřil, jak rychle si mě zapamatovali. Od té doby se mi vyhýbali obloukem (hlavně poté, co jsem jim ukázala ceník). Zjistila jsem tak jednu zajímavou věc – i agresivní prodejci nemají rádi, když jim někdo něco agresivně prodává.
Můj denní režim byl následující.
Ráno – stoosmkrát zamáčknout budík, pak se zhrozit, kolik je hodin, během pěti minut vykonat všechny hygienickokosmetické úkony a svižným pokusem běžet na metro.
Pokochat se pohledem na prodejce, kteří se nenápadně schovávají za sloupy.
Vlítnout do baru, vzít si reklamní tričko, jídelní lístek a vyběhnout zpátky na ulici. Tam se vrhat na skupiny cizinců, zastavovat je, povídat si s nimi nebo pouze zakřičet, když spěchají kolem, jak máme úžasný-krásný-bar-restauraci-dobré jídlo-pivo-pití-hudbu-party-sport-cokoliv.
Domů dorazit před půlnocí v polomrtvém stavu, ulehnout do postele a do pěti minut spát.
Oslovování turistů bylo většinou úspěšné. Pivo se přecejen prodává lépe než tarify nebo finanční služby. Zásoba komplimentů mě hřála na duši. No řekněte, na které brigádě uslyšíte stokrát za den, jak jste krásná? Po pár pokusech nesmělého odmítání všelijakých návrhů jsem se otrkala a zjistila, že odmítat se dá se šarmem a úsměvem. Stačí k tomu jedna jediná kouzelná věta.
„Můj manžel mi to také pořád říká."
Pokud dotyčné lichotníky ani toto neodradilo a všimli si, že nenosím prstýnek, následovala věta 2, obrana nejvyššího kalibru. Vytáhla jsem ji ze zálohy v případě, že pro dotyčného muže nebylo Nechci odpovědí.
„Nemůžu zajít na kávu, nemám na večer hlídání."
Kupodivu ani tohle někdy nestačí. Jeden barový návštěvník mě naprosto odzbrojil, když mi s nadšením odpověděl: „Vy jste vdaná? To já taky, hele!" mával mi před očima rukou s notně omšelým snubním prstenem. „Děti miluju, mám doma čtyři. Tak dáte mi to telefonní číslo?" V takovém případě je nejlepší zopakovat razantně ono nechci a dále dotyčného ignorovat a věnovat se lovení jiných lidí. Po pár dnech jsem již byla v milém, leč jednoznačném odmítání opravdovým mistrem.
Kromě lákání na jídlo a pití a odmítání rozjařených mladíku jsem se věnovala pozorování lidí a dalších jim podobných tvorů.
Tak třeba Kromaňonec. Nejvíc se podobá pomatenému trosečníkovi, jen místo opuštěného ostrova bydlí na Václavském náměstí. Mezi bezdomovci vyčnívá nejen výškou (skoro dva metry), ale také svými způsoby. Zatímco ostatní hledají v popelnicích něco praktického, co by jim pomohlo s přežitím, on hledá kusy dámského oblečení. Kromaňonec je totiž fetišista. A tak se jednou denně proklátí kolem se svým pomateným výrazem a huhláním, tu s dámskou lodičkou za pasem, jindy navlečen do růžového tílečka s volánky, které končí vysoko nad pasem a trhá se ve švech. Nejvíc radosti mu přinesla omšelá podprsenka, kterou si hrdě ovázal kolem svých dlouhých kadeří.
Po pár dnech pozorování všelijakých exotů jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí.
Mýlila jsem se.
Včera prošel kolem člověk na lyžích. Ne, nejednalo se o reklamní akci. Vrhla jsem se jako již tradičně na skupinku anglických turistů, když mě zarazilo zvláštní klapání. Že by měl některý z chlapců lodičky? Nikoliv. Ten dotyčný měl lyže. Když jsem se optala, proč se lopotí s lyžemi na chodníku, opáčil, že má lyže rád. Vyslechl si mou nabídku a vzápětí přišel se svojí. „Nechcete si koupit hračku?" Na to začal vytahovat z kapes různobarevné plastové obludky. Zaujala mě svítivě fialová kachnička na provázku. „No není sladká?" rozplýval se turista. „Tu vám ale neprodám, je moje oblíbená." Nakonec jsem i tuhle zvláštní skupinku přemluvila k návštěvě baru. Po chvíli vyšel majitel a zmateně kroutil hlavou.
„Co to tam posíláš za lidi? Přišel tam ňákej týpek na lyžích a chtěl zaplatit růžovým krabem!"
Pro tyhle hlášky stojí za to žít.
Pokračování zde
„Mám novou brigádu, budu dělat hostesku..."
„Hmmm (přeloženo: Budou na Tebe koukat cizí chlapi) a kde?
„Na Václaváku, budu tam rozdávat vizitky a tak..."
„Hmmm (budou na Tebe nejen koukat, ale i mluvit cizí chlapi) a co budeš vlastně nabízet?
„No... Budu je zvát do nově otevřeného baru.
„Hmmmm! (budou na Tebe koukat a mluvit cizí chlapi, ještě ke všemu ožralí)
Ale i pozitivní efekt má nová brigáda měla. Dokázala jsem se lépe vyrovnat s obávanou cestou na metro.
Cesta na metro se totiž v létě proměnila ve stezku hrůzy. K agresivním prodejcům simkaret se přidali Greenpeace, slečny prodávající dětství bez úrazu (které nebyly sto objasnit mi, jak souvisí koupě magnetky s tím, že děti přestanou padat a lámat si nohy, navíc mi jedna upovídaná slečna sdělila, že si vydělá tak 150na hodinu, což mi začalo být opravdu krajně podezřelé), prodejci jakýchsi maxivýhodných poukázek na kino, no a aby toho nebylo málo, na závěr několik Jehovistů. Každé ráno jsem tak musela vyslechnout sérii otázek, za kterou by se nestyděli ani na psychotestech.
„Jakého máte mobilního operátora?"
„Chcete pomoci dětem?"
„Máte ráda přírodu?"
„Chodíte do kina?"
„Nezdá se Vám, že je svět nemocný?"
Už jsem si chtěla nechat vyrobit na tričko nápis: Nesnáším mobily, kina, přírodu a děti, pak jsem se nechala inspirovat brigádou. Na všechny otázky jsem odpovídala vlastní nabídkou. Čím více oni propagovali své služby, tím více já propagovala svůj bar. Člověk by nevěřil, jak rychle si mě zapamatovali. Od té doby se mi vyhýbali obloukem (hlavně poté, co jsem jim ukázala ceník). Zjistila jsem tak jednu zajímavou věc – i agresivní prodejci nemají rádi, když jim někdo něco agresivně prodává.
Můj denní režim byl následující.
Ráno – stoosmkrát zamáčknout budík, pak se zhrozit, kolik je hodin, během pěti minut vykonat všechny hygienickokosmetické úkony a svižným pokusem běžet na metro.
Pokochat se pohledem na prodejce, kteří se nenápadně schovávají za sloupy.
Vlítnout do baru, vzít si reklamní tričko, jídelní lístek a vyběhnout zpátky na ulici. Tam se vrhat na skupiny cizinců, zastavovat je, povídat si s nimi nebo pouze zakřičet, když spěchají kolem, jak máme úžasný-krásný-bar-restauraci-dobré jídlo-pivo-pití-hudbu-party-sport-cokoliv.
Domů dorazit před půlnocí v polomrtvém stavu, ulehnout do postele a do pěti minut spát.
Oslovování turistů bylo většinou úspěšné. Pivo se přecejen prodává lépe než tarify nebo finanční služby. Zásoba komplimentů mě hřála na duši. No řekněte, na které brigádě uslyšíte stokrát za den, jak jste krásná? Po pár pokusech nesmělého odmítání všelijakých návrhů jsem se otrkala a zjistila, že odmítat se dá se šarmem a úsměvem. Stačí k tomu jedna jediná kouzelná věta.
„Můj manžel mi to také pořád říká."
Pokud dotyčné lichotníky ani toto neodradilo a všimli si, že nenosím prstýnek, následovala věta 2, obrana nejvyššího kalibru. Vytáhla jsem ji ze zálohy v případě, že pro dotyčného muže nebylo Nechci odpovědí.
„Nemůžu zajít na kávu, nemám na večer hlídání."
Kupodivu ani tohle někdy nestačí. Jeden barový návštěvník mě naprosto odzbrojil, když mi s nadšením odpověděl: „Vy jste vdaná? To já taky, hele!" mával mi před očima rukou s notně omšelým snubním prstenem. „Děti miluju, mám doma čtyři. Tak dáte mi to telefonní číslo?" V takovém případě je nejlepší zopakovat razantně ono nechci a dále dotyčného ignorovat a věnovat se lovení jiných lidí. Po pár dnech jsem již byla v milém, leč jednoznačném odmítání opravdovým mistrem.
Kromě lákání na jídlo a pití a odmítání rozjařených mladíku jsem se věnovala pozorování lidí a dalších jim podobných tvorů.
Tak třeba Kromaňonec. Nejvíc se podobá pomatenému trosečníkovi, jen místo opuštěného ostrova bydlí na Václavském náměstí. Mezi bezdomovci vyčnívá nejen výškou (skoro dva metry), ale také svými způsoby. Zatímco ostatní hledají v popelnicích něco praktického, co by jim pomohlo s přežitím, on hledá kusy dámského oblečení. Kromaňonec je totiž fetišista. A tak se jednou denně proklátí kolem se svým pomateným výrazem a huhláním, tu s dámskou lodičkou za pasem, jindy navlečen do růžového tílečka s volánky, které končí vysoko nad pasem a trhá se ve švech. Nejvíc radosti mu přinesla omšelá podprsenka, kterou si hrdě ovázal kolem svých dlouhých kadeří.
Po pár dnech pozorování všelijakých exotů jsem si myslela, že už mě nic nepřekvapí.
Mýlila jsem se.
Včera prošel kolem člověk na lyžích. Ne, nejednalo se o reklamní akci. Vrhla jsem se jako již tradičně na skupinku anglických turistů, když mě zarazilo zvláštní klapání. Že by měl některý z chlapců lodičky? Nikoliv. Ten dotyčný měl lyže. Když jsem se optala, proč se lopotí s lyžemi na chodníku, opáčil, že má lyže rád. Vyslechl si mou nabídku a vzápětí přišel se svojí. „Nechcete si koupit hračku?" Na to začal vytahovat z kapes různobarevné plastové obludky. Zaujala mě svítivě fialová kachnička na provázku. „No není sladká?" rozplýval se turista. „Tu vám ale neprodám, je moje oblíbená." Nakonec jsem i tuhle zvláštní skupinku přemluvila k návštěvě baru. Po chvíli vyšel majitel a zmateně kroutil hlavou.
„Co to tam posíláš za lidi? Přišel tam ňákej týpek na lyžích a chtěl zaplatit růžovým krabem!"
Pro tyhle hlášky stojí za to žít.
Pokračování zde
Komentáře (16)
Dobré, pobavila jsem se :-) pěkně píšeš:-)
mimo odmítnutých. Pořídila jsis přiměřený obolus /příjemné/, podnik vydělal /potřebné/, Ochránce se snad už otrkal /nutné pro život/ a já jsem si hezky početl /bezpodmínečně hezké/.
Přeji Ti ještě mnoho úspěšných zážitků, dobře se čteš a od hezkých dam čtu velmi rád.
Přeji Ti ještě mnoho úspěšných zážitků, dobře se čteš a od hezkých dam čtu velmi rád.
Ten růžovej krab mě teda dostal (smíchy pod stůl padající smajlík).Čekání na povídku se vyplatilo. Úžasná brigáda, úžasné zážitky, úžasný článek!
4
candycane | 08.08.2007, 09:45:10
candycane | 08.08.2007, 09:45:10
poučné, konečně vím, jak na greenpeace! pozvu je do baru! hezky napsané...
Život v Praze je dooost zajímavý, taky bych se nechal nalákat do báru...
Buď hodná na Záchranáře, víš jaký musel mít o tebe strach?
Buď hodná na Záchranáře, víš jaký musel mít o tebe strach?
miss... to mi pripomina, kdyz jsem stal v Rochdale (UK) pred diskotekou a sledoval dohadovani ramenacu u dveri a jisteho potapece, kterych chtel dovnitr. Nepustili ho :o) Mel na sobe totiz neopren, od hlavy az k pate :D Nekdy clovek narazi na hrozny silenosti :D BTW: particka rozjarenych anglanek jen v podvazkach a spodnim pradle vpustena byla :o))
Úplně vidím toho majitele s růžovým krabem v ruce. Škoda, že ten kauf nevzal (řehtající se Gomba)
Jsi skvělá. Už se ale ani nedivím, že asi před započetím tvé brigády bylo doma dusno.
No, kdyby ses nahodou na Vaclavaku vyskytovala 30.10. a videla na lyzich ne jednoho, ale asi 50 lidi, tak vez, ze jde o kazdorocni a jiz dlouholetou recesni akci jedne prazske koleje. Sjet od kone az na Mustek... Je to sranda, taky jsem to jela - a kdyz je mokro ci navlhlo, pekelne to klouze... to jen aby Te to treba pripadne neprekvapilo :-))
10
misstriss | 08.08.2007, 21:45:37
misstriss | 08.08.2007, 21:45:37
2Váha: Děkuji, zavítala jsem na Tvé stránky a také se mi líbí styl, jakým píšeš, určitě se ještě vrátím
2Buteo: Jako vždy trefné, vtipné a milé shrnutí. Děkuji za něj
2Looney: Za komplimenty děkuji, jen úžasnou brigádu bych dala do úvozovek. Řekněme, že tři dny v týdnu je maximum, co by se to dalo vydržet - a tři dny v týdnu tam možná ješt pár týdnů chodit budu... Korunky jsou to příjemné a inspirace zážitky k nezaplacení (úsměv)
2candycane: Jednou jsem na greenpeace zaútočila zostra. Je to už pár/hodně let zpátky. Chtěli tehdy po mně, abych si koupila jejich časopis o ekologii za 50Kč. Odmítla jsem s jasným odůvodněním: Nemohu si koupit časopis tištěný na lesklém papíře - je to neekologické! Zmizeli mi z očí rychle jako blesk :o)
Dan: Na Záchranáře se snažím být hodná moc moc moc! Nemá to se mnou /jak je vidět/zrovna jednoduché
Gino: Ano, to odpovídá (smích)
2Buteo: Jako vždy trefné, vtipné a milé shrnutí. Děkuji za něj
2Looney: Za komplimenty děkuji, jen úžasnou brigádu bych dala do úvozovek. Řekněme, že tři dny v týdnu je maximum, co by se to dalo vydržet - a tři dny v týdnu tam možná ješt pár týdnů chodit budu... Korunky jsou to příjemné a inspirace zážitky k nezaplacení (úsměv)
2candycane: Jednou jsem na greenpeace zaútočila zostra. Je to už pár/hodně let zpátky. Chtěli tehdy po mně, abych si koupila jejich časopis o ekologii za 50Kč. Odmítla jsem s jasným odůvodněním: Nemohu si koupit časopis tištěný na lesklém papíře - je to neekologické! Zmizeli mi z očí rychle jako blesk :o)
Dan: Na Záchranáře se snažím být hodná moc moc moc! Nemá to se mnou /jak je vidět/zrovna jednoduché
Gino: Ano, to odpovídá (smích)
11 for miss
Pliwatko | 09.08.2007, 00:57:41
Pliwatko | 09.08.2007, 00:57:41
myslim že sem kolem tebe musel projít...bohužel sem tě tam nečekal takže sem se ti nemohl vysmát jako Nelson v simpsonech..ale si moc statečná že si do toho šla..
2Eliza: Jj, to já se také nedivila... Nemá to se mnou jednoduchý, jak pořád říkám. Ale snažím se mu to vynahrazovat jak jen to jde
2Sheila: Jé, takové akce mám ráda... Kdybych se nebála, že se na lyžích na Václaváku zabiju (což by se při mé šikovnosti mohlo klidně stát), hned jdu do toho...
2Sheila: Jé, takové akce mám ráda... Kdybych se nebála, že se na lyžích na Václaváku zabiju (což by se při mé šikovnosti mohlo klidně stát), hned jdu do toho...
Nebýt z druhého konce republiky, tak jdu do toho! Jsem pro každou špatnost (poťouchlík)
14
Ness | 12.08.2007, 21:31:45
Ness | 12.08.2007, 21:31:45
Díky za tip na Greenpeace, nemáš něco i proti hnutí Duha? Vyměním za odpuzovač Jehovistů - stačí říct, že jste satanisti, a neobjeví se již nikdy více... (praktické zvláště pokud otravují v místě bydliště ;-))
týpek na lyžích, co chtěl zaplatit krabem, mě rozsekal...
takhle jsem si představoval článeček o Tvé brigádě, bomba!! Máš talent, fakt:) Chlápek na lyžích... když jsem jednou cestoval do Prahy na nějakou akci, tak před hlavákem (hned jak jsem vystoupil a propletl se těmi bezďáky v hale) jsem narazil na úplně normální paní, s úplně normálními šaty, s úplně normálním výrazem...a ta měla na třech vodítcích tři kozy!! Fakt nekecám, tři kozy jako bílé a mečely a tak.. no a v tu chvíli jsem se uklidnil.. "Už jsi v Praze, jo, všechno jak má být" jsem si řekl:)
Žádné komentáře:
Okomentovat