Ke sportovním aktivitám jsem měla vždy prskavkový vztah. Rychle jsem vzplála, pak efektně a přerušovaně hořela a nakonec po relativně krátké době zhasla. Taková pravidelná sportovní perioda trvala většinou půl roku a byla následována půlročním klidem.
Půl roku jsem vydržela u atletiky, kam jsme chodily se dvěma kamarádkama z gymplu. Nemotivoval nás ani tak sport, jako davy sympatických mladíků, kterých tam bylo požehnaně. To se projevilo i na naší cvičební morálce – občas jsme místo na trénink vyrazily na náhodnou procházku kolem místa, kde zrovna trénovali fotbalisté, popř. rovnou na fotbal. Po půl roce jsem zjistila, že běhání, skákání a hlavně honění nějakých časových nebo vzdálenostních limitů mi přijde nudné a moc mě to nevzrušuje. Po půl roce se sice nějaké výsledky dostavily – při běhání na tělocviku jsme v patnáctistovce byly první my tři, pak mezera a zbytek děvčat – ale ani to mě nepřesvědčilo a atletiku jsem ze seznamu milovaných sportů vyškrtla.
K míčovým sportům mám odpor snad vrozený – nejsem soutěživá, nevyhledávám týmové aktivity a nemám postřeh. Můj odpor se postupem času přenesl na všechny kulaté předměty, se kterými se hází a do kterých se šťouchá. I když musím uznat, že na snooker, kam mě vytáhla Katka, se dívalo hezky. Ovšem zkusit to by mě zřejmě nikdo nepřinutil. Uvidíme, jestli změním na kulaté předměty názor po absolvování golfových lekcí. Jaro je tady, počasí se lepší a slíbila jsem, že bez vyzkoušení golf odsuzovat nebudu. Navíc je to zdá se jediný způsob, jak se občas potkat s milovaným.
Nejdéle vydrželo mé nadšení pro bojové sporty. Postupně jsem přešla od koordinačně náročnějšího aikida k přímočařejšímu karate. Bavilo mě to, ovšem nezapadla jsem příliš mezi nadšence, kteří bojovými sporty žili a dýchali. Můj zájem byl spíše povrchový. Svůj přínos ale období bojových sportů mělo. Zlepšil se mi postřeh a když mě někdo obtěžuje, nebojím se dát mu pěstí. Párkrát jsem to vyzkoušela a funguje to dokonale, zvláště na opilé jedince.
Bojové sporty mi přinesly i pár vtipných zážitků. Po dvou absolvovaných hodinách aikida jsem sebevědomě nakráčela na víkendový seminář – v popisu stálo, že je určen všem pokročilostem a věkovým kategoriím. Po rychlém obhlédnutí terénu jsem zjistila, že jsem zřejmě jediný začátečník, téměř jediná žena a také asi nejmladší. Po rozcvičce začala zábava. Respekt budící pán zamával rukama v rychlém sledu a nebohý figurant odlétl a byl ukázkově zneškodněn. Ukázku zopakovali ještě dvakrát a pomaleji, ovšem já zaregistrovala tak maximálně první pohyb a při velkém soustředění bych snad dokázala říci, jestli figurant útočil pravou nebo levou rukou. Po ukázce začali všichni nacvičovat. Rozhlédla jsem se a zjistila, že jediný, kdo není ve dvojici, je dvoumetrová holohlavá gorila s vousem. Vous byl stažen gumičkou. Pro zcela jasnou představu čtenářovu dodám, že mi bylo 14. Pan gorila byl ještě více na rozpacích než já, zoufale pátral očima v tělocvičně po vhodnějším protivníkovi, já také, ale nenašli jsme. Odhodlala jsem se tedy, přišla za tím mužem a nešťastně mu oznámila, že budu útočník, protože to vůbec nechápu. Měla jsem na něj zaútočit s hypotetickým nožem obloukem na hlavu. „Si asi dojdu pro stoličku.“ poukázala jsem na fakt, že na pána téměř nedosáhnu. „To není útok, to je sebevražedný atentát.“
Naše dvojice se postupně dostala do centra zájmu a tlumené výbuchy smíchu se šířily v kruzích. Zamířil k nám hlavní trenér. „Já to nechápu a ten pán je moc velkej.“ Respekt budící pán si stoupl proti mně a uklonil se. No potěš koště. Chce mě zabít. Pochopila jsem, že mi chce vysvětlit techniku a opatrně zaútočila. O sekundu a půl později jsem ležela na zemi a měla pocit, že mám ruku zlomenou. Zvedla jsem se. „Ehm. Pořád to nechápu.“ Situace se opakovala. Tentokrát jsem se zvedala pomaleji. Přemýšlela jsem, jestli se technika lépe chápe, když vás něco bolí. Také jsem pochopila, že ctihodný otec bude zřejmě vynikající bojovník, ale lektor nanic. Alespoň pro začátečníka. Také mě znervózňovalo, že se mi nedíval do očí ale někam za pravé ucho. Připadala jsem si jako idiot, všechno mě bolelo a chtělo se mi brečet. Možná proto jsem se odhodlala k činu.
„Můžu se na něco zeptat?“
Kývnutí hlavou.
„Tenhle seminář je pro všechny úrovně pokročilosti nebo to byla tisková chyba?“
„Ano, je.“
„Ok. Já jsem začátečník. Potřebovala bych dvě věci. Abyste na mě mluvil a vysvětlil mi to a abyste mi to ukázal pomalu. Je to možné?“
Nakonec seminář dopadl dobře. Ctihodný otec vystoupil ze své mlčenlivé za ucho hledící pózy a každý cvik mi vysvětlil zvlášť. Dvojice se také postupně prostřídaly, takže holohlavý muž s bradkou nemusel trénovat herectví a předstírat, že opravdu nepadá na zem sám. I přes nepříjemný pocit ze začátku semináře mě bojové sporty chytly. Postupem času ale lidí, kteří brali boj jako neškodnou zábavu ubývalo, zato čím dál více přibývalo lidí, kteří mlčeli a dívali se někam za vaše pravé ucho. Blížilo se léto, čas ježdění na kole, procházek a plavání, na karate jsem se poté už nevrátila.
Nechtěla jsem zůstat jen u ježdění na kole, plavání a procházek, zkusila jsem tedy nějaké ženské sporty. Aerobic si místo v mém srdci nenašel. Fanaticky hopsat do rytmu ve skupině sice nebylo přímo nepříjemné, ale ani příjemné. Postupně jsem začala flirtovat s klidnějšími aktivitami. Pilates a jóga mě obzvláště zaujaly, ale nedokázala jsem překonat začátečnické nezdary. Těšte se cvičit když polovinu cviků neuděláte ani z poloviny.
Svůj sport jsem našla až teď. Konečně jsem objevila aktivitu, která mě baví, kam se těším, která mě motivuje a kterou opravdu žiji a dýchám. Tenhle článek je úvodem k psaní o mé nové posedlosti. Poslední dva měsíce žiju a dýchám tancem. A ne tak ledajakým. Po hodině tohohle tance mě bolí celé tělo a zjišťuji, že mám svaly, o kterých jsem dosud nevěděla. Při tomhle tanci občas ležíme na zemi a občas se plazíme po zdech. Na každou hodinu se těším a doma intenzivně posiluji a protahuji svaly, abych některé taneční pozice vůbec zvládla. Konečně jsem objevila svou sportovní aktivitu: Striptease.
Pokračování
K míčovým sportům mám odpor snad vrozený – nejsem soutěživá, nevyhledávám týmové aktivity a nemám postřeh. Můj odpor se postupem času přenesl na všechny kulaté předměty, se kterými se hází a do kterých se šťouchá. I když musím uznat, že na snooker, kam mě vytáhla Katka, se dívalo hezky. Ovšem zkusit to by mě zřejmě nikdo nepřinutil. Uvidíme, jestli změním na kulaté předměty názor po absolvování golfových lekcí. Jaro je tady, počasí se lepší a slíbila jsem, že bez vyzkoušení golf odsuzovat nebudu. Navíc je to zdá se jediný způsob, jak se občas potkat s milovaným.
Nejdéle vydrželo mé nadšení pro bojové sporty. Postupně jsem přešla od koordinačně náročnějšího aikida k přímočařejšímu karate. Bavilo mě to, ovšem nezapadla jsem příliš mezi nadšence, kteří bojovými sporty žili a dýchali. Můj zájem byl spíše povrchový. Svůj přínos ale období bojových sportů mělo. Zlepšil se mi postřeh a když mě někdo obtěžuje, nebojím se dát mu pěstí. Párkrát jsem to vyzkoušela a funguje to dokonale, zvláště na opilé jedince.
Bojové sporty mi přinesly i pár vtipných zážitků. Po dvou absolvovaných hodinách aikida jsem sebevědomě nakráčela na víkendový seminář – v popisu stálo, že je určen všem pokročilostem a věkovým kategoriím. Po rychlém obhlédnutí terénu jsem zjistila, že jsem zřejmě jediný začátečník, téměř jediná žena a také asi nejmladší. Po rozcvičce začala zábava. Respekt budící pán zamával rukama v rychlém sledu a nebohý figurant odlétl a byl ukázkově zneškodněn. Ukázku zopakovali ještě dvakrát a pomaleji, ovšem já zaregistrovala tak maximálně první pohyb a při velkém soustředění bych snad dokázala říci, jestli figurant útočil pravou nebo levou rukou. Po ukázce začali všichni nacvičovat. Rozhlédla jsem se a zjistila, že jediný, kdo není ve dvojici, je dvoumetrová holohlavá gorila s vousem. Vous byl stažen gumičkou. Pro zcela jasnou představu čtenářovu dodám, že mi bylo 14. Pan gorila byl ještě více na rozpacích než já, zoufale pátral očima v tělocvičně po vhodnějším protivníkovi, já také, ale nenašli jsme. Odhodlala jsem se tedy, přišla za tím mužem a nešťastně mu oznámila, že budu útočník, protože to vůbec nechápu. Měla jsem na něj zaútočit s hypotetickým nožem obloukem na hlavu. „Si asi dojdu pro stoličku.“ poukázala jsem na fakt, že na pána téměř nedosáhnu. „To není útok, to je sebevražedný atentát.“
Naše dvojice se postupně dostala do centra zájmu a tlumené výbuchy smíchu se šířily v kruzích. Zamířil k nám hlavní trenér. „Já to nechápu a ten pán je moc velkej.“ Respekt budící pán si stoupl proti mně a uklonil se. No potěš koště. Chce mě zabít. Pochopila jsem, že mi chce vysvětlit techniku a opatrně zaútočila. O sekundu a půl později jsem ležela na zemi a měla pocit, že mám ruku zlomenou. Zvedla jsem se. „Ehm. Pořád to nechápu.“ Situace se opakovala. Tentokrát jsem se zvedala pomaleji. Přemýšlela jsem, jestli se technika lépe chápe, když vás něco bolí. Také jsem pochopila, že ctihodný otec bude zřejmě vynikající bojovník, ale lektor nanic. Alespoň pro začátečníka. Také mě znervózňovalo, že se mi nedíval do očí ale někam za pravé ucho. Připadala jsem si jako idiot, všechno mě bolelo a chtělo se mi brečet. Možná proto jsem se odhodlala k činu.
„Můžu se na něco zeptat?“
Kývnutí hlavou.
„Tenhle seminář je pro všechny úrovně pokročilosti nebo to byla tisková chyba?“
„Ano, je.“
„Ok. Já jsem začátečník. Potřebovala bych dvě věci. Abyste na mě mluvil a vysvětlil mi to a abyste mi to ukázal pomalu. Je to možné?“
Nakonec seminář dopadl dobře. Ctihodný otec vystoupil ze své mlčenlivé za ucho hledící pózy a každý cvik mi vysvětlil zvlášť. Dvojice se také postupně prostřídaly, takže holohlavý muž s bradkou nemusel trénovat herectví a předstírat, že opravdu nepadá na zem sám. I přes nepříjemný pocit ze začátku semináře mě bojové sporty chytly. Postupem času ale lidí, kteří brali boj jako neškodnou zábavu ubývalo, zato čím dál více přibývalo lidí, kteří mlčeli a dívali se někam za vaše pravé ucho. Blížilo se léto, čas ježdění na kole, procházek a plavání, na karate jsem se poté už nevrátila.
Nechtěla jsem zůstat jen u ježdění na kole, plavání a procházek, zkusila jsem tedy nějaké ženské sporty. Aerobic si místo v mém srdci nenašel. Fanaticky hopsat do rytmu ve skupině sice nebylo přímo nepříjemné, ale ani příjemné. Postupně jsem začala flirtovat s klidnějšími aktivitami. Pilates a jóga mě obzvláště zaujaly, ale nedokázala jsem překonat začátečnické nezdary. Těšte se cvičit když polovinu cviků neuděláte ani z poloviny.
Svůj sport jsem našla až teď. Konečně jsem objevila aktivitu, která mě baví, kam se těším, která mě motivuje a kterou opravdu žiji a dýchám. Tenhle článek je úvodem k psaní o mé nové posedlosti. Poslední dva měsíce žiju a dýchám tancem. A ne tak ledajakým. Po hodině tohohle tance mě bolí celé tělo a zjišťuji, že mám svaly, o kterých jsem dosud nevěděla. Při tomhle tanci občas ležíme na zemi a občas se plazíme po zdech. Na každou hodinu se těším a doma intenzivně posiluji a protahuji svaly, abych některé taneční pozice vůbec zvládla. Konečně jsem objevila svou sportovní aktivitu: Striptease.
Pokračování
Komentáře (7)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
Striptýz jako sport? Proč ne.
Vždyť pro mnohé je dnes sport obživou a ne zábavou, tak proč by za sport neměl být považován i striptýz.
Jen ještě zavést systém přeborů a mistráků...
Vždyť pro mnohé je dnes sport obživou a ne zábavou, tak proč by za sport neměl být považován i striptýz.
Jen ještě zavést systém přeborů a mistráků...
Kde existují kurzy? :-)
Tvoje pravé ucho je totiž neuvěřitelně sexy ;)
A kdy bude fotka ze školy?
A kdy bude fotka ze školy?
4 no toto
.:/:. | 31.03.2008, 15:42:19
.:/:. | 31.03.2008, 15:42:19
No to tedy koukám, z pohledu chlapa asi ten tvůj není moc nadšenej viď?:)
To je dobry, zrovna pred ctrnacti dny jsem psala o spojeni kickboxu a tantry, mas podobny pochod volnych asociaci:)
6
misstriss | 31.03.2008, 17:56:49
misstriss | 31.03.2008, 17:56:49
Na všechny otázky odpovím v příštím povídání. Billy, dám odkaz i na kurzy a napíšu, jak kurzy probíhají a jak souvisí striptease se sportem a tancem:) Dám i nějaká videa. Jayee, fotka ze školy bude. Budou i slíbená povídání o mužích. Jen nevím ještě kdy:) A můj chlap? No mužům je na hodiny vstup zakázán, takže by mu to vadit nemělo:) Ale golf by, pravda, přivítal víc:)
Wow, já nemám slov. Proč nejsou všechny dívky (ženy) tak rozumné? ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat