Když jsem šla včera domů, pršelo. Oblohu protínaly nádherné větve blesků, setmělo se, vítr mi hnal vlasy do očí a lidé utíkali pod střechy a pospíchali domů. Proč lidé vynakládají tolik energie, aby se schovali před trochou vody, navíc v létě, když je teplo? Já jsem zvolnila krok a když jsem měla dojem, že se nikdo nedívá, zastavila jsem se, zavřela oči a nastavila obličej dešti. Mám ráda letní déšť. (Tedy když zrovna nemám pečlivě namalované oči a účes, nad kterým jsem strávila půl hodiny. Ale to se nestává tak často.) A nejen z praktických důvodů, i když je ochlazení vzduchu v letní výhni příjemné. Ani estetické důvody nejsou hlavní – vypadám jako zmoklá slepice a bílá trička v šatníku moc nevedu.
Přijde mi, že v dešti je něco očistného (takže ani racionální důvody nemám). Když mi kapičky vody chladí tváře, je to nejen osvěžující, ale mám pocit, že s vodou odplouvají i moje problémy, strastiplné myšlenky i drobné trable všedního dne. Slabost pro bouřky, déšť a vítr mám od dětství.
Letní tábory pro mě vždycky byly stresovou záležitostí stejně jako jakékoliv jiné hromadné aktivity. Pro plachou, tichou a nešikovnou holčičku byly vždycky radovánky ve velkých skupinách utrpením. Navíc jsem byla vždycky ráda sama (nebo mi alespoň samota nevadila), což se na letních táborech moc praktikovat nedá. Rodiče mě naštěstí do ničeho nenutili, tak jsem léto trávila jinak. S pubertou se mi poněkud změnily preference. Tábor byl úžasnou možností, jak uniknout z dosahu rodičů a moci se družit s mladými chlapci, takže jsem tenhle program na léto nadšeně vyhledávala. I přesto mě ale přítomnost tolika lidí občas vyčerpávala. Abych získala zpátky ztracenou energii, utíkala jsem v noci tajně sama do lesa. A když pršelo nebo byla bouřka, utíkala jsem o to raději. Nebyla v tom žádná póza, stylizace ani snaha odlišit se nebo být zajímavá, jak by se mohlo zpětně zdát. Většinou o tom věděla jen má spolubydlící a i když byla hodně nervózní, s jakým magorem to sdílí stan, nikomu to neřekla.
Vyběhla jsem v noci z tábora a ztratila se v lese. Les má v noci tajemnou a trošku strašidelnou atmosféru. A noční les v dešti je naprosto nádherný. Promočené oblečení se mi lepilo na tělo, vítr mě studil, ale bylo mi nádherně. Lehla jsem si do trávy, snažila se s ní splynout a čerpala energii.
Ze stromů, z trávy, z vody.
Své šestnácté narozeniny jsem trávila na parníku, měli jsme tam zrovna ples od tanečních. Tím se elegantně vyřešila docházka domů v určenou hodinu, což bylo úžasné.
„Tak do desíti nejpozději doma.“
„A to mám plavat?“
Když mě po vydařené taneční oslavě doprovázelo pár kamarádů domů, rozpršelo se. Nohy mě po celovečerním pobytu na vysokých podpatcích bolely, sundala jsem si je tedy, punčochy též a bosky s rozevlátými vlasy jsem vesele a šťastně mokla cestou domů.
Už nejsem takový blázínek jako tehdy. Posunula jsem se trochu směrem k „normálnosti“, i když pořád jsem od normálu doufám dosti vzdálená.
„Co je to normální? Normální je průměr, normální je většina. Já nechci být ani jako průměr, ani jako většina.“ Říkala jsem vždycky hrdě jedovatým lidem, kteří si mezi sebou špitali, že jsem cvok, blázen nebo magor a mysleli to zle. Je zvláštní, kolik lidí Vás nesnese pro odlišnost. Pouhá jinakost by jim tolik nevadila, ale když se k odlišnosti hrdě hlásíte a povyšujete ji na svou přednost (a tím jim znemožňujete to jedovaté špitání za zády – na co špitat o něčem, co člověk sám o sobě tvrdí, s radostí, s úsměvem a nahlas), neodpustí Vám to. Měla jsem štěstí na smečky podobných lidí. Omezených, řekla bych tehdy. Jiných, říkám dnes. Už nejsem tak radikální.
Ale i když už neběhám v noci při dešti do lesa, nemám strach z větší společnosti a dokážu lidi bavit a působit normálně, někde uvnitř si pořád hýčkám tu plachou ztřeštěnou holčičku.
A když jdu domů při dešti, neutíkám pod střechu. Rozpustím si vlasy, zakloním hlavu, realitu nechám za zády a létám si mezi svými vzdušnými zámky…
(tedy pokud nemám ten nový účes a výraznější líčení – létání je hezká věc, ale na co děsit malé děti
)
Letní tábory pro mě vždycky byly stresovou záležitostí stejně jako jakékoliv jiné hromadné aktivity. Pro plachou, tichou a nešikovnou holčičku byly vždycky radovánky ve velkých skupinách utrpením. Navíc jsem byla vždycky ráda sama (nebo mi alespoň samota nevadila), což se na letních táborech moc praktikovat nedá. Rodiče mě naštěstí do ničeho nenutili, tak jsem léto trávila jinak. S pubertou se mi poněkud změnily preference. Tábor byl úžasnou možností, jak uniknout z dosahu rodičů a moci se družit s mladými chlapci, takže jsem tenhle program na léto nadšeně vyhledávala. I přesto mě ale přítomnost tolika lidí občas vyčerpávala. Abych získala zpátky ztracenou energii, utíkala jsem v noci tajně sama do lesa. A když pršelo nebo byla bouřka, utíkala jsem o to raději. Nebyla v tom žádná póza, stylizace ani snaha odlišit se nebo být zajímavá, jak by se mohlo zpětně zdát. Většinou o tom věděla jen má spolubydlící a i když byla hodně nervózní, s jakým magorem to sdílí stan, nikomu to neřekla.
Vyběhla jsem v noci z tábora a ztratila se v lese. Les má v noci tajemnou a trošku strašidelnou atmosféru. A noční les v dešti je naprosto nádherný. Promočené oblečení se mi lepilo na tělo, vítr mě studil, ale bylo mi nádherně. Lehla jsem si do trávy, snažila se s ní splynout a čerpala energii.
Ze stromů, z trávy, z vody.
Své šestnácté narozeniny jsem trávila na parníku, měli jsme tam zrovna ples od tanečních. Tím se elegantně vyřešila docházka domů v určenou hodinu, což bylo úžasné.
„Tak do desíti nejpozději doma.“
„A to mám plavat?“
Když mě po vydařené taneční oslavě doprovázelo pár kamarádů domů, rozpršelo se. Nohy mě po celovečerním pobytu na vysokých podpatcích bolely, sundala jsem si je tedy, punčochy též a bosky s rozevlátými vlasy jsem vesele a šťastně mokla cestou domů.
Už nejsem takový blázínek jako tehdy. Posunula jsem se trochu směrem k „normálnosti“, i když pořád jsem od normálu doufám dosti vzdálená.
„Co je to normální? Normální je průměr, normální je většina. Já nechci být ani jako průměr, ani jako většina.“ Říkala jsem vždycky hrdě jedovatým lidem, kteří si mezi sebou špitali, že jsem cvok, blázen nebo magor a mysleli to zle. Je zvláštní, kolik lidí Vás nesnese pro odlišnost. Pouhá jinakost by jim tolik nevadila, ale když se k odlišnosti hrdě hlásíte a povyšujete ji na svou přednost (a tím jim znemožňujete to jedovaté špitání za zády – na co špitat o něčem, co člověk sám o sobě tvrdí, s radostí, s úsměvem a nahlas), neodpustí Vám to. Měla jsem štěstí na smečky podobných lidí. Omezených, řekla bych tehdy. Jiných, říkám dnes. Už nejsem tak radikální.
Ale i když už neběhám v noci při dešti do lesa, nemám strach z větší společnosti a dokážu lidi bavit a působit normálně, někde uvnitř si pořád hýčkám tu plachou ztřeštěnou holčičku.
A když jdu domů při dešti, neutíkám pod střechu. Rozpustím si vlasy, zakloním hlavu, realitu nechám za zády a létám si mezi svými vzdušnými zámky…
(tedy pokud nemám ten nový účes a výraznější líčení – létání je hezká věc, ale na co děsit malé děti
)Komentáře (12)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
taky dobrý, viděl jsem zpívání a líbilo. Já ponejvíce na jaře a na podzim pracuji na zahradě v dešti, taky dobrý. Měl bych zvídavý, čte Záchranář Tvůj blog? Dnes jsi na sebe až dost a tak.
Heslo socialistické etiky - nevyčuhovat, nelišit se, jsem plně zažíval většinu života i sám na sebe. Užil jsem si i s celou rodinou. Po převratu bude konec a klid, není.Vnuk v Praze, ale nevěřícno i malí v Německu. Mají trochu nadání /matika a výtvarka/ a jsou vícejazyčná. Být já vícejazyčný, tak hned jedu nach Mainz Ordung machen. /Já vím síla, ale na cestování mi to stačí. Hezký nový den
Heslo socialistické etiky - nevyčuhovat, nelišit se, jsem plně zažíval většinu života i sám na sebe. Užil jsem si i s celou rodinou. Po převratu bude konec a klid, není.Vnuk v Praze, ale nevěřícno i malí v Německu. Mají trochu nadání /matika a výtvarka/ a jsou vícejazyčná. Být já vícejazyčný, tak hned jedu nach Mainz Ordung machen. /Já vím síla, ale na cestování mi to stačí. Hezký nový den
Čtu tvoje články a jsem úplně...dojatá nebo co. Mě o odlišnosti vykládej, ne nadarmo si říkám Looney a lidé kolem si významně ťukají na čelo...ale ať si, budou tam mít důlek. Nebýt jako ostatní je tady (rozuměj v Česku) prostě něco jako...nemoc. Bylo a je. (Bude?)Zvlášť na vesnici. Obdivuju lidi, kteří dokážou být jiní, originální, sví a dokážou s úsměvem mávnout rukou nad těmi, co si o nich "špitají na rohu".
3
lara | 23.07.2007, 12:46:43
lara | 23.07.2007, 12:46:43
Déšť, co dodat :o) ... Zajímala by mě odpověď na výše položenou otázku: čte Záchranář tvůj blog?
Záchranář můj blog čte. Občas dokonce píše komentáře, ale poslední dobou se mu nějak nechce, asi. O té odlišnosti se chci ještě rozepsat vbudoucnu. Mávnout rukou nad nepřejícími lidmi je těžší než se zdá, ale naučila jsem se to. Snad...
krasny clanek. taky zvolnim krok, kdyz zacina prset. rikam si, ze jediny dest, pred kterym budu utikat, je ten, kvuli kteremu mohu ztratit cocky, vsechno ostatni dest neni:). taky zboznuji vitr, cim silnejsi, tim je to lepsi, a bourky - ale zase protoze vim, co muze napachat blesk, tak nechodim na otevrene misto. i kdyz me to laka.
miluji i snih, ale tady (ve meset, na horach jsem nebyla) ho moc neni.
strach z vetsi spolecnosti mam. cim vetsi spolecnost, tim vic je v ni omezencu a i kdyz svou odlisnost otevrene hlasim, stejne me nakonec rozbreci.nejsem v tom odolna
miluji i snih, ale tady (ve meset, na horach jsem nebyla) ho moc neni.
strach z vetsi spolecnosti mam. cim vetsi spolecnost, tim vic je v ni omezencu a i kdyz svou odlisnost otevrene hlasim, stejne me nakonec rozbreci.nejsem v tom odolna
Lilo jak z konve, když jsme to rozpustili. Je to už opravdu strašně dávno, a tak, když tehdy byl takovej ceďák, tak prostě i doprava zastavila. Museli jsme až z Kunratic na Vinohrady pěšky.
Vyšli jsme někdy po půlnoci, a byla jsem ráda, když jsem byla tak v půl páté ráno doma. Co tam mne čekalo ani nelze vyprávět. Mobily neexistovaly a naši mně sháněli a sháněli. Bylo to krásné zpívání v děšti, ještě teď si to pamatuju, ale i ten zánět průdušek a další následky. Ten jarní déšť ale cítím stále, i když to tedy vlastně byla vichřice.
Vyšli jsme někdy po půlnoci, a byla jsem ráda, když jsem byla tak v půl páté ráno doma. Co tam mne čekalo ani nelze vyprávět. Mobily neexistovaly a naši mně sháněli a sháněli. Bylo to krásné zpívání v děšti, ještě teď si to pamatuju, ale i ten zánět průdušek a další následky. Ten jarní déšť ale cítím stále, i když to tedy vlastně byla vichřice.
K tomu snad není co dodat, napsala jsi to krásně. Taky mám rád letní déšť a ten vzduch nabitý ozonem pár minut po bouřce. Většina má (myslím) chuť se zastavit a zaklonit hlavu, nechat na sebe padat očistné krůpěje, ale málokdy je k tomu příležitost samoty a soukromí. Očistné - to je to pravé slovo.
8
Jejka | 24.07.2007, 14:20:57
Jejka | 24.07.2007, 14:20:57
Déšt je fajn. Ráda chodím v dešti s pejskama, ale pak mě nebaví sušit je :)
9 for misstriss
Pliwatko | 25.07.2007, 12:02:13
Pliwatko | 25.07.2007, 12:02:13
já byl na táboře jen jednou....nebyly tam dobry koupelny a prostředí na tvoření účesů,haha..
ty jsi tak trochu... ujetej na účesy, co?
já tábory vždycky milovala, jezdili jsme každý rok se stejnými dětmi... byly to tábory od našich z práce totiž :) to bylo bezva... ani se nám po těch třech týdnech se ségrou nechtělo domů, cestu zpátky v autobuse jsme skoro všichni brečeli, že se už za chvíli musíme rozloučit :))) déšť mám taky ráda, ale když je bouřka, jsem radši pěkně zavřená doma ;)
moc hezky jsi to popsala...taky miluju déšť, vítr a bouřku.. a někdy taky stojím proti stádu...:)
Žádné komentáře:
Okomentovat