Jemné umění vztahové diplomacie mi stále uniká. 
(to podstatné za čárou)
(to podstatné za čárou)
Jak byly ty mé „vztahy“ s muži snadné, když mi na nich (tolik) nezáleželo. Dokud jsem k mužům přistupovala jako ke spotřebnímu zboží – když se opotřebuje, vyměníme – vystačila jsem si se základní větou: Když se ti to nelíbí, tak běž. Samozřejmě se občas našel někdo, kdo pro změnu trochu pocuchal nervy mně. Taky jsem dostala několikrát po tlamě a byla odejita. Bohužel ne tak často, abych si z toho vzala nějaké větší ponaučení. A vždycky se našel nějaký masochistický chudák , který mi (velmi brzy) slzičky osušil a souhlasil, že bude přechodným utěšitelem, takže na nějaké zpytování mysli ve stylu kde se stala chyba nedošlo. Společné měli ti vážní i nevážní kandidáti o mou přízeň snad jen to, že byli vyšší a starší než já.
A pak mě ulovil jeden menší a mladší (!) Záchranář a abych mu neutekla, rovnou si mě k sobě nastěhoval. Celý ten náš namlouvací proces by vyšel na pořádně sladce lepivou romantickou komedii, u které by slečny vzdychaly a muži... ti by také vzdychali, ale byl by to vzdech bolestného utrpení.
Ale zatímco podobné filmy končí ve chvíli, kdy On a Ona překonají veškerá nebezpečenství, odstřelí všechny ostatní protikandidáty a odchází do západu slunce, ve skutečnosti pořádná legrace začíná až po závěrečných titulcích. Proti nástrahám společného života je nějaké odstřelování protikandidátů těžká pohodička.
Člověk vymění menší jistotu a větší svobodu za o něco větší jistotu a o něco menší svobodu, případně vyfasuje pár přidaných hodnot jako sdílení, podporu, pravidelný sex... Každý ty přidané hodnoty vidí jinde a přisuzuje jim jinou důležitost. Ačkoli jsem se výměny dost obávala, ukázalo se to jako výhodný obchod a té části svobody, které jsem se ve prospěch celku vzdala, rozhodně nelituji. Nelitovala bych ani kdyby se ukázalo, že výměna svobody za jistotu je pouze dočasná. To je také dobré mít na paměti – ne zrovna pohřbívat vztah předem a mít zadní vrátka, ale vědět, že jistého není ve vztazích nic, stát se může cokoliv, a proto není záhodno usínat na vavřínech a přestávat se snažit s tím, že už mám své jisté.
A tak jsem se snažila.
Vyzbrojena informacemi, které jsem pochytala z různých zdrojů, domnívala jsem se, že největším nepřítelem soužití jsou záchodová prkýnka, odhozené ponožky, sekretářky, svatby, aliance pivo-pohovka-televize nebo přechod ženy do módu matka. Změnám statutu a funkce se dá celkem úspěšně zatím vyhnout, aliance s pivem zatím neuzavřena, sekretářka žádné útočné akce co vím nepodniká, takže nám zbývají trapné malichernosti, které mě nemůžou rozhodit. Nebo snad jo?
No... Zatím ne. Třecí plochy na mě vyskakují odjinud, z oblastí, kde bych je nečekala. Třeba z míst partnerské komunikace.
Dva rozumní lidé se přece na všem domluví, všechno se dá vysvětlit, vyřešit... S tímto přesvědčením jsem začala rozrážet vlny malých nedorozumění jako ledoborec a byla jsem velmi překvapená, že za sebou nechávám spoušť a střepy. Zapomněla jsem totiž na další důležité proměnné – zvyklosti partnera, načasování a způsob.
Každý člověk funguje trochu jinak a je na něco jiného zvyklý. O rozdílech mezi ženami a muži nemluvě. Tak třeba Záchranář je zvyklý na to, že o problémech se nemluví. Prostě se mlčí a problém zmizí. Mluví se až o problémech opravdu velkých, na které má smysl plýtvat energií. Je to logické.
Já jsem zvyklá o problémech mluvit. U těch malých nedorozumění proto, že to mohou být právě jen nedorozumění a jednoduché vysvětlení pseudoproblém odstraní dřív než se z něj problém stane. Navíc malé problémy mají tendence se spojovat do problémů velkých a odstřelovat je postupně je dobrá prevence. Taky logické.
Takže v praxi to probíhalo tak, že já se o něčem zmíním – nějaká blbost, která mě vytočila – a už jen pouhý fakt, že se o tom zmiňuji, si milý přeloží v hlavě tak, že jde o opravdu velký problém. Jinak bych o tom přece nemluvila. Je celkem jedno, co říkám, podstatné je, že o tom vůbec mluvím. To samo o sobě přepne muže do programu uražená ješitnost – je mi vyčítána taková prkotina, přitom já dělám dobře to a to a to. Mezi mluvením o problému a výčitkou je totiž rovnítko. A to se ještě dotyčný stále nedostal k tomu, aby blíže zkoumal obsah sdělení.
Já mezitím pobouřenou reakci mylně interpretuji jako nepochopení, takže se rozhodnu to více a podrobněji vysvětlit.
Čím více slov, tím větší problém, takže milý je vyděšený, jak je pro mě taková ptákovina důležitá (když on přitom dělá to a to a to).
Tímto procesem se dá od nepodstatné věci dojít až k oddělenému spaní a to bez toho, aby člověk změnil téma.
Načasování má taky svůj význam. Ohradit se hned ve chvíli, kdy se mi něco nelíbí, nemusí být vždycky ideální. Zvláště když jsem podrážděná nebo když je podrážděný on, pouštět se do jakýchkoliv připomínek končí katastrofou. Já umím být drzá a ironická, on ví, jak na to reagovat, aby mě vytočil. Vhodné je prý promluvit si v klidu nad vínem. To zase Záchranář bral jako napadení ze zálohy. Tak bezpečně se cítil a náhle na něj zase vyskočil problém.
Zase. To je další vedlejší efekt střetu našich rozdílných světů. Hodně mluvení = hodně problémů, tj. pořád je nějaký problém, pořád se něco řeší.
A tak jsem zjistila, že první nástraha společného soužití spočívá v tom, aby se ti dva vůbec domluvili. A aby to bylo snazší, tak úkolem číslo jedna je určit mantinely a vyrobit kontrolky.
Postupně si člověk ujasňuje, kam až může zajít a kam až může ustoupit. A hranice jsou označeny kontrolkami. Když zajde moc daleko, kontrolka se rozbliká – STOP, partner nestabilní. A i kdyby měl dotyčný tisíckrát pravdu, prostě ví, že teď je čas mlčet a vyklidit pole. Nebo naopak skončit s ustupováním, zastavit a bránit se, protože dál už couvnout nemůže. Je to vlastně boj o moc – urvi si, co můžeš (ale když si urveš příliš, z dlouhodobého hlediska se ti to nevyplatí). A jakmile jsou hranice určeny, hodně špatně se mění.
A uprostřed mantinelů se dělají ta malá každodenní rozhodnutí. Tam je prostor pro jemnou vztahovou diplomacii. Není dobré pořád ustupovat. Není dobré pořád prosazovat svou. Není dobré se pořád kontrolovat. Ale občas je lepší nebýt úplně spontánní. Není dobré všechno zase tak úplně řešit. Ale občas se nad tím zamyslet není na škodu. Neexistuje žádný univerzální návod na správné chování. Dokonce ani ne ve stejných situacích. Někdy je lepší se ohradit, ale někdy je taky potřeba mávnout rukou a mlčet. A hodně tomu všemu pomáhá smysl pro humor a nebrat se moc vážně.
Co se týče nás, chce to ještě trochu vyladit a doladit, ale obecně se to myslím zlepšuje.
Záchranář dokáže poznat téměř přesně, kdy přestřelil, a někdy je schopen zarazit se i těsně předtím. V oblasti mých kontrolek došlo sice k významnému technickému pokroku, ale pořád to není úplně vychytaný. Tak třeba v sobotu moje čidla nesprávně vyhodnotily stav přítele (velmi nepříznivě naladěn) a kontrolka se rozsvítila až potom, co mi vylétla z pusy nevhodná poznámka (proč se tváříš jako debil) (občas jen mlčky zírám, co ze mě v nejméně vhodných chvílích vypadne – a pak buďte spontánní), čímž se zkazil večer. Na druhou stranu jsem správně vyhodnotila (byť se zpožděním), že v nastalé situaci každá další poznámka by byla ještě horší a je lepší mlčet tak dlouho, než se milý emocionálně stabilizuje (což se ukázalo jako velmi prozíravé).
Co se týče kormidlování mezi mantinely, v umění jemné diplomacie má nade mnou Záchranář také mírný náskok. Už odhalil, že je lepší říct: „Na stole je zase hodně krámů – odmlka – potřebujeme větší stůl.“ (důsledek – pochopím a uklidím si šminky ze stolu, aby se dostal ke klávesnici) než: „Ježiš tady je bordel, stůl je zase plný tvých krámů.“ (důsledek – nezapomenu ho upozornit, že jeho krámy se válí pod oknem už půl roku).
Tak zhruba tohle jsem sumírovala v hlavě, když mé myšlenky vpluly do tajemných vod mezilidských vztahů. A senzory vyhodnotily, že jelikož mě milý v těchto dovednostech poslední dobou předhání, bylo by lepší vyrovnat skóre a příznivě si ho naklonit. Zvolila jsem doporučovanou strategii jídlo-pochvala-vykouřit-uložit přičemž bod dva a tři jsem volně propojila trénováním domácího stripteasu.
„Chceš něco ukázat?“ prsty zaháknuté za lem trička a kroužení boky v kleče.
„Já bych chtěl limonádu. Ale ukazovat mi ji nemusíš, hlavně když mi ji přineseš.“
No tak jsem mu ji přinesla.
V zubech.
Přilezla jsem po čtyřech. (připravená se rozesmát, ale on už se nesmál, jen usmíval)
„Kdo jsi a co jsi udělala s mojí přítelkyní.“ dobíral si mě než usnul.
Něco mi ale říká, že tyhle záchranné akce nebudou fungovat věčně. Určitě to bude chtít nějaký ten upgrade. Nějaké tipy?
A pak mě ulovil jeden menší a mladší (!) Záchranář a abych mu neutekla, rovnou si mě k sobě nastěhoval. Celý ten náš namlouvací proces by vyšel na pořádně sladce lepivou romantickou komedii, u které by slečny vzdychaly a muži... ti by také vzdychali, ale byl by to vzdech bolestného utrpení.
Ale zatímco podobné filmy končí ve chvíli, kdy On a Ona překonají veškerá nebezpečenství, odstřelí všechny ostatní protikandidáty a odchází do západu slunce, ve skutečnosti pořádná legrace začíná až po závěrečných titulcích. Proti nástrahám společného života je nějaké odstřelování protikandidátů těžká pohodička.Člověk vymění menší jistotu a větší svobodu za o něco větší jistotu a o něco menší svobodu, případně vyfasuje pár přidaných hodnot jako sdílení, podporu, pravidelný sex... Každý ty přidané hodnoty vidí jinde a přisuzuje jim jinou důležitost. Ačkoli jsem se výměny dost obávala, ukázalo se to jako výhodný obchod a té části svobody, které jsem se ve prospěch celku vzdala, rozhodně nelituji. Nelitovala bych ani kdyby se ukázalo, že výměna svobody za jistotu je pouze dočasná. To je také dobré mít na paměti – ne zrovna pohřbívat vztah předem a mít zadní vrátka, ale vědět, že jistého není ve vztazích nic, stát se může cokoliv, a proto není záhodno usínat na vavřínech a přestávat se snažit s tím, že už mám své jisté.
A tak jsem se snažila.
Vyzbrojena informacemi, které jsem pochytala z různých zdrojů, domnívala jsem se, že největším nepřítelem soužití jsou záchodová prkýnka, odhozené ponožky, sekretářky, svatby, aliance pivo-pohovka-televize nebo přechod ženy do módu matka. Změnám statutu a funkce se dá celkem úspěšně zatím vyhnout, aliance s pivem zatím neuzavřena, sekretářka žádné útočné akce co vím nepodniká, takže nám zbývají trapné malichernosti, které mě nemůžou rozhodit. Nebo snad jo?
No... Zatím ne. Třecí plochy na mě vyskakují odjinud, z oblastí, kde bych je nečekala. Třeba z míst partnerské komunikace.
Dva rozumní lidé se přece na všem domluví, všechno se dá vysvětlit, vyřešit... S tímto přesvědčením jsem začala rozrážet vlny malých nedorozumění jako ledoborec a byla jsem velmi překvapená, že za sebou nechávám spoušť a střepy. Zapomněla jsem totiž na další důležité proměnné – zvyklosti partnera, načasování a způsob.
Každý člověk funguje trochu jinak a je na něco jiného zvyklý. O rozdílech mezi ženami a muži nemluvě. Tak třeba Záchranář je zvyklý na to, že o problémech se nemluví. Prostě se mlčí a problém zmizí. Mluví se až o problémech opravdu velkých, na které má smysl plýtvat energií. Je to logické.
Já jsem zvyklá o problémech mluvit. U těch malých nedorozumění proto, že to mohou být právě jen nedorozumění a jednoduché vysvětlení pseudoproblém odstraní dřív než se z něj problém stane. Navíc malé problémy mají tendence se spojovat do problémů velkých a odstřelovat je postupně je dobrá prevence. Taky logické.
Takže v praxi to probíhalo tak, že já se o něčem zmíním – nějaká blbost, která mě vytočila – a už jen pouhý fakt, že se o tom zmiňuji, si milý přeloží v hlavě tak, že jde o opravdu velký problém. Jinak bych o tom přece nemluvila. Je celkem jedno, co říkám, podstatné je, že o tom vůbec mluvím. To samo o sobě přepne muže do programu uražená ješitnost – je mi vyčítána taková prkotina, přitom já dělám dobře to a to a to. Mezi mluvením o problému a výčitkou je totiž rovnítko. A to se ještě dotyčný stále nedostal k tomu, aby blíže zkoumal obsah sdělení.
Já mezitím pobouřenou reakci mylně interpretuji jako nepochopení, takže se rozhodnu to více a podrobněji vysvětlit.
Čím více slov, tím větší problém, takže milý je vyděšený, jak je pro mě taková ptákovina důležitá (když on přitom dělá to a to a to).
Tímto procesem se dá od nepodstatné věci dojít až k oddělenému spaní a to bez toho, aby člověk změnil téma.
Načasování má taky svůj význam. Ohradit se hned ve chvíli, kdy se mi něco nelíbí, nemusí být vždycky ideální. Zvláště když jsem podrážděná nebo když je podrážděný on, pouštět se do jakýchkoliv připomínek končí katastrofou. Já umím být drzá a ironická, on ví, jak na to reagovat, aby mě vytočil. Vhodné je prý promluvit si v klidu nad vínem. To zase Záchranář bral jako napadení ze zálohy. Tak bezpečně se cítil a náhle na něj zase vyskočil problém.
Zase. To je další vedlejší efekt střetu našich rozdílných světů. Hodně mluvení = hodně problémů, tj. pořád je nějaký problém, pořád se něco řeší.
A tak jsem zjistila, že první nástraha společného soužití spočívá v tom, aby se ti dva vůbec domluvili. A aby to bylo snazší, tak úkolem číslo jedna je určit mantinely a vyrobit kontrolky.
Postupně si člověk ujasňuje, kam až může zajít a kam až může ustoupit. A hranice jsou označeny kontrolkami. Když zajde moc daleko, kontrolka se rozbliká – STOP, partner nestabilní. A i kdyby měl dotyčný tisíckrát pravdu, prostě ví, že teď je čas mlčet a vyklidit pole. Nebo naopak skončit s ustupováním, zastavit a bránit se, protože dál už couvnout nemůže. Je to vlastně boj o moc – urvi si, co můžeš (ale když si urveš příliš, z dlouhodobého hlediska se ti to nevyplatí). A jakmile jsou hranice určeny, hodně špatně se mění.
A uprostřed mantinelů se dělají ta malá každodenní rozhodnutí. Tam je prostor pro jemnou vztahovou diplomacii. Není dobré pořád ustupovat. Není dobré pořád prosazovat svou. Není dobré se pořád kontrolovat. Ale občas je lepší nebýt úplně spontánní. Není dobré všechno zase tak úplně řešit. Ale občas se nad tím zamyslet není na škodu. Neexistuje žádný univerzální návod na správné chování. Dokonce ani ne ve stejných situacích. Někdy je lepší se ohradit, ale někdy je taky potřeba mávnout rukou a mlčet. A hodně tomu všemu pomáhá smysl pro humor a nebrat se moc vážně.
Co se týče nás, chce to ještě trochu vyladit a doladit, ale obecně se to myslím zlepšuje.
Záchranář dokáže poznat téměř přesně, kdy přestřelil, a někdy je schopen zarazit se i těsně předtím. V oblasti mých kontrolek došlo sice k významnému technickému pokroku, ale pořád to není úplně vychytaný. Tak třeba v sobotu moje čidla nesprávně vyhodnotily stav přítele (velmi nepříznivě naladěn) a kontrolka se rozsvítila až potom, co mi vylétla z pusy nevhodná poznámka (proč se tváříš jako debil) (občas jen mlčky zírám, co ze mě v nejméně vhodných chvílích vypadne – a pak buďte spontánní), čímž se zkazil večer. Na druhou stranu jsem správně vyhodnotila (byť se zpožděním), že v nastalé situaci každá další poznámka by byla ještě horší a je lepší mlčet tak dlouho, než se milý emocionálně stabilizuje (což se ukázalo jako velmi prozíravé).
Co se týče kormidlování mezi mantinely, v umění jemné diplomacie má nade mnou Záchranář také mírný náskok. Už odhalil, že je lepší říct: „Na stole je zase hodně krámů – odmlka – potřebujeme větší stůl.“ (důsledek – pochopím a uklidím si šminky ze stolu, aby se dostal ke klávesnici) než: „Ježiš tady je bordel, stůl je zase plný tvých krámů.“ (důsledek – nezapomenu ho upozornit, že jeho krámy se válí pod oknem už půl roku).
Tak zhruba tohle jsem sumírovala v hlavě, když mé myšlenky vpluly do tajemných vod mezilidských vztahů. A senzory vyhodnotily, že jelikož mě milý v těchto dovednostech poslední dobou předhání, bylo by lepší vyrovnat skóre a příznivě si ho naklonit. Zvolila jsem doporučovanou strategii jídlo-pochvala-vykouřit-uložit přičemž bod dva a tři jsem volně propojila trénováním domácího stripteasu.
„Chceš něco ukázat?“ prsty zaháknuté za lem trička a kroužení boky v kleče.
„Já bych chtěl limonádu. Ale ukazovat mi ji nemusíš, hlavně když mi ji přineseš.“
No tak jsem mu ji přinesla.
V zubech.
Přilezla jsem po čtyřech. (připravená se rozesmát, ale on už se nesmál, jen usmíval)
„Kdo jsi a co jsi udělala s mojí přítelkyní.“ dobíral si mě než usnul.
Něco mi ale říká, že tyhle záchranné akce nebudou fungovat věčně. Určitě to bude chtít nějaký ten upgrade. Nějaké tipy?
Komentáře (16)
Jsem netušil, že záchranáři mají sekretářky... ;)
Moc pekny clanek. Skoda jen, ze lidi s tim vsim, co tu pises, vetsinou neumi zachazet (cest vyjimkam) :o) Neco podobneho jsem jen v nekolika vetach naznacil ve svem poslednim clanku (vztah svoboda vs jistota ve vztahu). Dvojice ma casto naprosto odlisne predstavy o tom, co je jeste dobre a co uz ne... co si jeste muzu dovolit a co uz ne. Casto dochazi i k nedorozumenim, kdy si ten druhy (at uz je to muz, ci zena) bere jemne upozorneni partnera jako znak snahy o omezovani. Tsss. To bude asi ta jesitnost.
Tak třeba Záchranář je zvyklý na to, že o problémech se nemluví.
--
A tak to mají skoro všichni chlapi :))
--
A tak to mají skoro všichni chlapi :))
"Neexistuje žádný univerzální návod na správné chování. Dokonce ani ne ve stejných situacích." Jo, to je zásadní. Jinak ideální je ten vztah, kdy si oba můžou dovolit cokoliv a nevyužívají to ;)
„Na stole je zase hodně krámů – odmlka – potřebujeme větší stůl.“
Tenhle přístup bych chtěl ovládnout. Nechce si na to Záchranář otevřít kurz? :)
„Na stole je zase hodně krámů – odmlka – potřebujeme větší stůl.“
Tenhle přístup bych chtěl ovládnout. Nechce si na to Záchranář otevřít kurz? :)
[1] Njn, on musí mít všechno:) Zachraňuje na vedlejšák a jenom mě:)
[2] Gino, já s tím tedy zacházet neumím - teorie dobrý, praxe nic moc:) Ono se vždycky najde něco, o čem má dvojice odlišné představy. A buď se to podaří nějak sladit nebo holt ne. A závisí to na tolika faktorech, že není možné ani nemá smysl to předpovídat...
[4] Jayee, jestli otevře kurz, tak já se hlásím první:) Ale zase že by to měl vymakaný ve všech situacích, to zase nemá:P (což je vlastně dobře:)
Jj, všichni ty správné postupy teoreticky ovládáme, ale jak dojde na praxi, už je to horší.
Nic jiného, než zkoušet to stylem pokus-omyl, mě nenapadá. Holt něco se osvědčí, něco ne.
Nic jiného, než zkoušet to stylem pokus-omyl, mě nenapadá. Holt něco se osvědčí, něco ne.
11
pink_mania | 02.10.2008, 12:54:20
pink_mania | 02.10.2008, 12:54:20
vrtá mi hlavou, jak se nosí limonáda v zubech.... to jako ve skleničce nebo v petflašce nebo jak sakra....?:)
mimochodem, taky dělám flirt dance, ale nosit sklenky v puse nás tam neučili... :D
mimochodem, taky dělám flirt dance, ale nosit sklenky v puse nás tam neučili... :D
[11] V petlahvi za víčko:) Neučili a já se ani nedivím - sexy u toho člověk opravdu nevypadá:)) Ke komu chodíš a kde?
moc se naptat ( a raději rovnou udělat sama), moc nevyzvídat, moc nešťourat, to je součást diplomacie, kterou ovládají muži. Mně po letech došlo, že je důležité se shodnout asi tak pouze na dvou věcech.
1) Kolik si spolu pořídíme celkem dětí.
2) Kdo bude nosit domů peníze a kdo je bude utrácet.
To ostatní se řešit nemusí a ani není vhodné to rozebírat. Ubírá to energii ( oběma), čas ( oběma), a o vstřícném jednání si můžeš nechat leda zdát.
Takže když budeš mít vyřešeny mnou vložené dvě zásadní otázky, nemáš už co řešit.
Přeji, ať se ti to brzy povede, a budeš si žít Báječná léta ( se psem případně).
1) Kolik si spolu pořídíme celkem dětí.
2) Kdo bude nosit domů peníze a kdo je bude utrácet.
To ostatní se řešit nemusí a ani není vhodné to rozebírat. Ubírá to energii ( oběma), čas ( oběma), a o vstřícném jednání si můžeš nechat leda zdát.
Takže když budeš mít vyřešeny mnou vložené dvě zásadní otázky, nemáš už co řešit.
Přeji, ať se ti to brzy povede, a budeš si žít Báječná léta ( se psem případně).
14
pink_mania | 02.10.2008, 18:24:43
pink_mania | 02.10.2008, 18:24:43
hele to si někdy zkusím před zrcadlem, abych věděla:D
chodím do Ostravy, k Jarce, ale to ti asi nic neřekne... jinak je to kurz z centra tance
chodím do Ostravy, k Jarce, ale to ti asi nic neřekne... jinak je to kurz z centra tance
děkuju, že ses se mnou podělila o životní zkušenosti, tahle sdělení jsou pro mě cenná:) Zásadní dvě otázky zatím vyřešeny nemám ani já sama, natož s partnerem (tedy hlavně tu první).
Neřešit, nerozebírat... To je tak strašně těžký. Pomalu se učím spolknout kousavou poznámku, odpustit si nevhodnou otázku, když nemá náladu, vyklidím pole - to jediné mi problém nedělá, nevadí mi být sama - směrem k neřešení blbostí nějaké kroky dělám:)
S tím psem to je fajn. I kdyby to nevyšlo, psů a knížek bude vždycky dost:)
Neřešit, nerozebírat... To je tak strašně těžký. Pomalu se učím spolknout kousavou poznámku, odpustit si nevhodnou otázku, když nemá náladu, vyklidím pole - to jediné mi problém nedělá, nevadí mi být sama - směrem k neřešení blbostí nějaké kroky dělám:)
S tím psem to je fajn. I kdyby to nevyšlo, psů a knížek bude vždycky dost:)
Moje nekonečná chvála patří tomuto hlubokému zaklínačovi, který stojí za napodobení Děkuji, doktore. Ahoj lidi, jmenuji se Donna 38, žiji v San Francisco Bay v Kalifornii. Můj emocionální život nabral velký spád a bylo mi požehnáno, protože mě k němu doporučil rodinný přítel, který se stal sestrou, bolest byla tak nesnesitelná, že mě traumatizovalo, protože mě trápily noci, díky nimž jsem málem mizerný a prázdný asi rok před mým setkáním s Dr. Egwali, který mi pomohl oživit to, o čem jsem si myslel, že je pryč. Věřte mi, zpočátku jsem byl také nedůvěřivý kvůli mým různým setkáním s řadou kouzelníků a webových stránek, které byly na pokraji přivedení mého milého manžela zpět ke mně, vždy jsem stál silný a také jsem věděl, že musí existovat spolehlivé místo, které by pomohlo mému vlastní divočina, byla to opravdu velmi špatná situace, pak Kathy našla článek doktora Egwaliho a dala mi ho, kontaktoval jsem ho a vysvětlil, čím procházím, pak musel provést určitý rituál, při kterém byly dodrženy všechny nezbytné postupy, protože to úžasné setkání, v němž byl náš život tak barevný, protože od té doby byl ideálním manželem, kterého jsem kdysi ztratil a miluji vůči sobě i dětem .. Ještě jednou díky, doktore, můžete se k němu připojit na kterémkoli z těchto médií a být šťastnou duší jako já doufám, že najdeš štěstí!
OdpovědětVymazatViber / WhatsApp: +2348122948392
E-mail: dregwalispellbinder@gmail.com