Asi se zblázním.
Je nejfrekventovanější má věta za poslední týden.
Od člověka, který zvesela k snídani i k večeři zobe koktejl čtyř druhů prášků na hlavu to zní trochu absurdně
„Ty stojíš náš stát víc než Temelín.“ řekl mi jednou Záchranář, když mě pozoroval, jak do sebe klopím hrst večerních tabletek.
Alespoň, že to bere s humorem.
Mně poslední dobou humor dochází. Je toho na mě prostě moc.
Je nejfrekventovanější má věta za poslední týden.
Od člověka, který zvesela k snídani i k večeři zobe koktejl čtyř druhů prášků na hlavu to zní trochu absurdně
„Ty stojíš náš stát víc než Temelín.“ řekl mi jednou Záchranář, když mě pozoroval, jak do sebe klopím hrst večerních tabletek.
Alespoň, že to bere s humorem.
Mně poslední dobou humor dochází. Je toho na mě prostě moc.
Jak už jsem tuším okrajově zmínila, bydlíme s milým u jeho babičky. Babička je malá a čiperná, pravidelně chodí do Sokola, na univerzitu 3.věku, chodí plavat, na masáže, koncerty, přednášky, do literárních kaváren, do opery, lyžovat… Její elán nezná mezí, což je sympatické. V Praze se zdržuje většinou od úterý do čtvrtka, zbytek týdne je na chalupě. To je – upřímně řečeno – ještě sympatičtější.
Také jsem se zmínila, že momentálně probíhá rekonstrukce. Téměř celého bytu. Což obnáší dělníky, vrtání, prach, wc bez dveří, život bez kuchyně, mytí v umyvadle a další takové libůstky. Samo o sobě je to poměrně zatěžující, zvláště když to díky různým peripetiím trvá již nějaký ten týden. Ale když se spojí rekonstrukce a babička, vznikne třaskavá směs.
Babička rekonstrukci sama navrhla.
Přesto pravidelně v úterý přijede do Prahy a dostane hysterický záchvat, že si nemá kde vyčistit zuby. Začne křičet, brečet, mrmlat a ječet (v různém pořadí), že už na to nemá věk. Křičí na dělníky, jakto, že to ještě není hotové, na přítele, že to špatně zařizuje a na závěr si začne vylévat srdéčko mně. Pak začne vytírat. Leze v tom bordelu po kolenou a třikrát denně vytírá.
Prach.
Na stavbě.
No nezbláznili byste se z toho?
Dnes ráno to bylo zase probuzení jako z pohádky.
Dělníci.
To už mě nerozhází. Člověk si zvykne, jsou už téměř součástí rodiny. Nedostatek dveří od wc (jsou tam jedny provizorní dveře, které se přenášejí mezi koupelnami a záchody, jak který je právě funkční), to je také jen drobný detail. Ale poslouchat hned po ránu babku, kterak huláká a posléze začne lézt po kolenou mezi pracujícími dělníky a pod nohama jim s hadrem vytírat, to už je doopravdy moc na mé křehké nervy. Zvlášť ve zkouškovém.
Vždycky jsem byla slušně vychovaná, milá slečna, která s trpělivostí každého vyslechla. Měla jsem pro každého pochopení. Snažila jsem se dívat se na věci z pohledu těch druhých. Najít na každém něco dobrého. Byla jsem vždycky ta, která pomůže s kočárkem do tramvaje, mile se usměje na nepříjemnou prodavačku, protože sedět celý den u pokladny v hypermarketu přece musí být tak frustrující, najde nějakou tu korunku pro bezdomovce, protože není v mé pravomoci soudit jej, ale je v mé moci zlepšit mu den úsměvem. Trpělivě jsem vyslechla kohokoliv, protože mi to nic neudělá a zajímají mě lidské příběhy a dotyčnému to třeba ulehčí na srdci...
Tak s tím je konec. Prostě už na to nemám dost sil. Cítím, jak mi ty úsměvy a chápání ostatních vysává energii. Přecházím do úsporného režimu. Nebo bych se z toho už doopravdy zbláznila.
Včera jsem jela narvaným metrem. Po náročném dni poslední kapka. Navíc se na mě nějaký chlap lepil víc, než bylo zdrávo. Alespoň se mi to zdálo. Nějakým ověřováním tohoto faktu jsem se netrápila.
Místo toho jsem mu zlomyslně zarazila loket do žaludku a dupla mu na nohu. Dvakrát.
Tento surový a zlý skutek páchaný na možná nevinném spoluobčanovi mi zalil srdce blahem.
Konec bylo hodné Mišičky. Konec bylo ohleduplnosti.
Když doma začala mlít babka něco o tom, že to nezvládá, zařvala jsem:“Já taky ne!“ A třískla za sebou dveřma. Pocit blaha se vrátil...
Vždycky jsem si říkala: Má na to věk, vyslechnu ji, poslechnu si její důvody, usměju se na ni, budu milá, nic mi to přece neudělá, vždyť je to přece taková sympatická paní, má nějaké mouchy, ale kdo by neměl, má na to nárok ve svém věku…
Pak mi došla jedna věc.
My žijeme ve ztížených podmínkách každý den.
Ptá se nás bába, jak to snášíme? Jak to zvládáme? Se školou, ve zkouškovém, s přítelovo náročnou prací? Ne. Přijede po týdnu a začne: Já se nemám kde osprchovat. Já, já, já. Proč plýtvat empatií na někoho, kdo nemá ani špetku pochopení pro změnu pro mě? Kdo bezohledně omezuje můj klid a zatěžuje moje nervy? Ptá se snad bába mě, jak to snáším? Jestli na to mám nervy jí poslouchat, jak křičí, brečí a třikrát denně vytírá pod nohama dělníkům?
Neptá.
Sobectví je úžasná věc. Připadám si tak svobodná, když se neohlížím na city cizích lidí, tedy konkrétně hysterické babky, se kterou sdílíme domácnost. V tomto případě je sobectví očistné, terapeutické a já se k němu hrdě hlásím.
Také jsem se zmínila, že momentálně probíhá rekonstrukce. Téměř celého bytu. Což obnáší dělníky, vrtání, prach, wc bez dveří, život bez kuchyně, mytí v umyvadle a další takové libůstky. Samo o sobě je to poměrně zatěžující, zvláště když to díky různým peripetiím trvá již nějaký ten týden. Ale když se spojí rekonstrukce a babička, vznikne třaskavá směs.
Babička rekonstrukci sama navrhla.
Přesto pravidelně v úterý přijede do Prahy a dostane hysterický záchvat, že si nemá kde vyčistit zuby. Začne křičet, brečet, mrmlat a ječet (v různém pořadí), že už na to nemá věk. Křičí na dělníky, jakto, že to ještě není hotové, na přítele, že to špatně zařizuje a na závěr si začne vylévat srdéčko mně. Pak začne vytírat. Leze v tom bordelu po kolenou a třikrát denně vytírá.
Prach.
Na stavbě.
No nezbláznili byste se z toho?
Dnes ráno to bylo zase probuzení jako z pohádky.
Dělníci.
To už mě nerozhází. Člověk si zvykne, jsou už téměř součástí rodiny. Nedostatek dveří od wc (jsou tam jedny provizorní dveře, které se přenášejí mezi koupelnami a záchody, jak který je právě funkční), to je také jen drobný detail. Ale poslouchat hned po ránu babku, kterak huláká a posléze začne lézt po kolenou mezi pracujícími dělníky a pod nohama jim s hadrem vytírat, to už je doopravdy moc na mé křehké nervy. Zvlášť ve zkouškovém.
Vždycky jsem byla slušně vychovaná, milá slečna, která s trpělivostí každého vyslechla. Měla jsem pro každého pochopení. Snažila jsem se dívat se na věci z pohledu těch druhých. Najít na každém něco dobrého. Byla jsem vždycky ta, která pomůže s kočárkem do tramvaje, mile se usměje na nepříjemnou prodavačku, protože sedět celý den u pokladny v hypermarketu přece musí být tak frustrující, najde nějakou tu korunku pro bezdomovce, protože není v mé pravomoci soudit jej, ale je v mé moci zlepšit mu den úsměvem. Trpělivě jsem vyslechla kohokoliv, protože mi to nic neudělá a zajímají mě lidské příběhy a dotyčnému to třeba ulehčí na srdci...
Tak s tím je konec. Prostě už na to nemám dost sil. Cítím, jak mi ty úsměvy a chápání ostatních vysává energii. Přecházím do úsporného režimu. Nebo bych se z toho už doopravdy zbláznila.
Včera jsem jela narvaným metrem. Po náročném dni poslední kapka. Navíc se na mě nějaký chlap lepil víc, než bylo zdrávo. Alespoň se mi to zdálo. Nějakým ověřováním tohoto faktu jsem se netrápila.
Místo toho jsem mu zlomyslně zarazila loket do žaludku a dupla mu na nohu. Dvakrát.
Tento surový a zlý skutek páchaný na možná nevinném spoluobčanovi mi zalil srdce blahem.
Konec bylo hodné Mišičky. Konec bylo ohleduplnosti.
Když doma začala mlít babka něco o tom, že to nezvládá, zařvala jsem:“Já taky ne!“ A třískla za sebou dveřma. Pocit blaha se vrátil...
Vždycky jsem si říkala: Má na to věk, vyslechnu ji, poslechnu si její důvody, usměju se na ni, budu milá, nic mi to přece neudělá, vždyť je to přece taková sympatická paní, má nějaké mouchy, ale kdo by neměl, má na to nárok ve svém věku…
Pak mi došla jedna věc.
My žijeme ve ztížených podmínkách každý den.
Ptá se nás bába, jak to snášíme? Jak to zvládáme? Se školou, ve zkouškovém, s přítelovo náročnou prací? Ne. Přijede po týdnu a začne: Já se nemám kde osprchovat. Já, já, já. Proč plýtvat empatií na někoho, kdo nemá ani špetku pochopení pro změnu pro mě? Kdo bezohledně omezuje můj klid a zatěžuje moje nervy? Ptá se snad bába mě, jak to snáším? Jestli na to mám nervy jí poslouchat, jak křičí, brečí a třikrát denně vytírá pod nohama dělníkům?
Neptá.
Sobectví je úžasná věc. Připadám si tak svobodná, když se neohlížím na city cizích lidí, tedy konkrétně hysterické babky, se kterou sdílíme domácnost. V tomto případě je sobectví očistné, terapeutické a já se k němu hrdě hlásím.
Komentáře (11)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
...že ses zastavila na mém blogu, jsem zavítala na návštěvu. Tenhle článek je super, mluví mi z duše to o zbytečný empatii, přechodu na úspornej režim (jdu do toho) a sobectví (jen houšť). Přijdu si sem ještě číst, určitě!
Tak tohle VELMI dobre znam. Kdysi jsem byl v takove situaci a na "usporny" rezim jsem presel taky. Trval dost dlouho (mozna neco vic jak rok), hodne lidi jsem si znepratelil a dost lidem jsem pripadal sobecky a namysleni... ovsem... me to pomohlo. Uvolnilo me to a mel jsem KONECNE cas resit i sam sebe, sve problemy a sve pocity. Dnes jsem v pohode a muzu zase rozdavat usmevy :o) Ten "usporny" rezim, je nekdy Misko proste potreba...
Opravdu nejsme příbuzné? Je sice fakt, že rekonstrukci neděláme, ale moji babču jsi popsala docela věrohodně. Asi je to nějaká nemoc.
Abych se zase moc nekasala, milá a usměvavá samozřejmě nejsem pořád. Taky umím být pořádně protivná. Ale dá se říci, že k tomu a priori pozitivnímu přístupu k lidem mám sklony.
Ale úsporný režim je občas opravdu potřeba:)
Jejka:S babičkama si člověk občas užije:) Ale na druhou stranu od téhle aktivní důchodkyně člověk neuslyší: Za mých mladých let tohle nebývalo. Nesedí doma a nenadává. To je hodno obdivu. Ale obdivu z dálky. Sdílet s ní domácnost a navíc rekonstrukci je velmi náročné:)
Ale úsporný režim je občas opravdu potřeba:)
Jejka:S babičkama si člověk občas užije:) Ale na druhou stranu od téhle aktivní důchodkyně člověk neuslyší: Za mých mladých let tohle nebývalo. Nesedí doma a nenadává. To je hodno obdivu. Ale obdivu z dálky. Sdílet s ní domácnost a navíc rekonstrukci je velmi náročné:)
"Nedávno se mě jedna přítelkyně zeptala: 'Jak se mám donutit usmívat se, když mám plno starostí? To je nepřirozené.' Řekl jsem jí, že se musí naučit smát se svým starostem, protože jsme víc než naše starosti." Thich Nhat Hanh
Já se dneska směji, až se za pupek popadám. Sice to pak bude síla, ale teď se královsky bavím :))
V lednu jsem šel vymalovat do baráku, kde se netopilo a chybělo pár oken. A šel jsem rád. Než poslouchat tchýni, že si to radši půjde udělat sama, že se to udělá "v předstihu" a v létě pak bude míň práce a že se to po elektrikářích pak přemaluje, že tedy bude práce míň a když vlastně nemám co dělat... :o) Dřív taková nebyla, to až v době, kdy se z ní stala BABIČKA! :o) Takže asi existuje nějaká tajná struktura, která číhá, až se narodí VNOUČEK a příslušnými instrukcemi pak babičku vybaví, jak a kterak se chovat babičkovsky :o)
Tak teď nevím jak Vám poradit, jak se chovat babičkovsky. Nebudu to mentorovat, jenom jak jsem si to odžila já. Když jsem byla právě v tvém věku, bydlela jsem ještě doma s našima. Bydlelo nás tam celkem 12 a psík. ( byly to vlastně 3 rodiny), ale jenom jedno příslušenství, jedna kuchyŇ. Obdivuji vaši babičku, že šla do toho, aby se zrychtoval její byt, abyste tam mohli sdílet prostor společně. Mohla klidně říct, vezmete si hypotéku, a začnete na svým, já už si chci v klidu dožít. To, že ona přes víkend jezdí na dáču, to je jenom její věc, vy jste jí na to určitě nepřispěli, a teď brbláte, že se jí v jejím dříve jistě uklízeném bytě nelíbí. Je to sobeckost od vás , ne od ní. Ona vám nabídla pomocnou ruku, a co jste jí nabídli vy?? My jsme také museli postavit, abychom se z té 12tičlenné rodiny nějak nezbláznili a vypadli ven. A také jsem dělala právě zkoušky, a ještě k tomu mimčo, a ještě do toho rok 1968. Nikdo se nenarodí do doby, kdy je to O.K.
HESLO: Komu se nelíbí za moje na mým, tak ať si postaví za svoje na svým!
Trochu to chce přemýšlet, že i vy budete jednou tuto babičku mít na starosti, až už nebude moci, a tak ona "baba" si ještě vybere za to , že vás tam u sebe nechala bydlet. To teprve přijde, takže úsměv a trochu pochopení, je to běh na dlouhou trať. Moje maminka stále ještě v tom svém bytě bydlí, a je to už 35 let zpátky, a je spokojená, že my všichni jsme už vypadli, a ona tam má svůj klid.
HESLO: Komu se nelíbí za moje na mým, tak ať si postaví za svoje na svým!
Trochu to chce přemýšlet, že i vy budete jednou tuto babičku mít na starosti, až už nebude moci, a tak ona "baba" si ještě vybere za to , že vás tam u sebe nechala bydlet. To teprve přijde, takže úsměv a trochu pochopení, je to běh na dlouhou trať. Moje maminka stále ještě v tom svém bytě bydlí, a je to už 35 let zpátky, a je spokojená, že my všichni jsme už vypadli, a ona tam má svůj klid.
Děkuji za názor, musím ovšem doplnit nějaké skutečnosti, které vrhají na naši situaci nové světlo:
My měli možnost jít do samostatného bydlení, také bychom šli, ale babička toto nechtěla, mimojiné mi říkala, že je jí tam smutno samotné.
Rekonstrukci navrhla babička a naplánovala si ji.
a teď je na nás hrubá, když děláme to, co ona sama chtěla.
Já také žila ve dvou pokojích, z nichž jeden sloužil jako kuchyň s umyvadlem s rodiči, miminkem, zvířetem, v jednom domě s babičkou a s dědou. Ale nikdy jsme na sebe nekřičeli, nenadávali si, protože jsme se dokázali domluvit.
Ale když někdo má požadavky a za plnění těch požadavků bezdůvodně je agresivní, je to nevypočitatelný sobec. Nectí domluvu, nedokáže vést dialog, je útočný.
Kdyby řekla: špatně jsem to odhadla, raději bych měla klid, tak to beru.
Ale ona nás prosí, abychom zůstali, abychom rekonstruovali, milý do toho dává peníze, námahu a nervy a sklidí za to ještě hrubé nadávky?
S takovou osobou se žít nedá. Takže jediná možnost je odstěhovat se. Už se na to těším.
My měli možnost jít do samostatného bydlení, také bychom šli, ale babička toto nechtěla, mimojiné mi říkala, že je jí tam smutno samotné.
Rekonstrukci navrhla babička a naplánovala si ji.
a teď je na nás hrubá, když děláme to, co ona sama chtěla.
Já také žila ve dvou pokojích, z nichž jeden sloužil jako kuchyň s umyvadlem s rodiči, miminkem, zvířetem, v jednom domě s babičkou a s dědou. Ale nikdy jsme na sebe nekřičeli, nenadávali si, protože jsme se dokázali domluvit.
Ale když někdo má požadavky a za plnění těch požadavků bezdůvodně je agresivní, je to nevypočitatelný sobec. Nectí domluvu, nedokáže vést dialog, je útočný.
Kdyby řekla: špatně jsem to odhadla, raději bych měla klid, tak to beru.
Ale ona nás prosí, abychom zůstali, abychom rekonstruovali, milý do toho dává peníze, námahu a nervy a sklidí za to ještě hrubé nadávky?
S takovou osobou se žít nedá. Takže jediná možnost je odstěhovat se. Už se na to těším.
Tak to je trochu jiný pohled na věc, a pak si tedy myslím, dodělat ( či nedodělat) a zmizet, jít do svého, jít pryč. Takováto situace by mne čekala s mou tchýní, a to jsem odhadla zavčas, a naštěstí jsem se nenechala přemluvit ke společnému bydlení. Byla hrubá, sprostá, líná, lakotná, atd. Dej jí Pánbůh klidné nebe. Ale to pak chápu.
Žádné komentáře:
Okomentovat