Naše rodina – zvláště pak její mužští představitelé – mají ehm... osobitý smysl pro humor. Jak T. (otčím) přinesl mamince jako dárek ceduli ulice Ke hřbitovu (aby věděla, kam má v životě směřovat), už jsem psala. Nedávno jsem zjistila, že i můj sedmiletý bráška pokračuje v rodinné tradici. Kdyby si snad někdo ještě stále myslel, že naše rodina je normální, setkání s nejmladším členem klanu by ho jistě z toho pošetilého omylu vyvedlo. 
Na první pohled působíme já i moji dva bratři celkem neškodně a nevinně. Všichni máme velká modrá kukadla a mezi cizími lidmi se držíme zezačátku zpátky. Tedy nejsem si úplně jistá, jak je na tom můj patnáctiletý bratr teď, ale v dětství se do seznamování moc nehrnul (maminka by toto prohlášení jistě označila za eufemismus – při vzpomínce na hysterické záchvaty, které výskyt cizích lidí doprovázely) a vzbuzoval tak v mých kamarádkách něhu a ochranitelské sklony.
„Ten má tak nádherný velký modrý oči...“ rozplývala se tehdy spolužačka. „Já si snad počkám, až vyrosteš...“ osnovala plány. Po nějaké době, když se bratr aklimatizoval na neznámé lidi, své představy přehodnotila. To když jí kousl do nohy. Teď, když je z bratra švarný jinoch a když s ním mluvím, musím pro jeho výšku zvedat hlavu, místo na první pohled roztomilého dítěte s modrýma očima obsadil můj druhý bratr Jáchym.
Že nejde o nastrčené dítko dokázal již ve věku batolecím. Na procházce s malým na mámu zaútočila rozněžnělá paní a začala se rozplývat nadšením.
„Jezisi to je ale klásnej chlapecek, no ahoooj bloucku...“ bratřík věnoval paní velmi zamračený pohled. Když nepochopila toto němé varování a pokračovala v šišlací krasojízdě, vyjádřil svůj postoj srozumitelně. Se soustředěním otočil hlavu k paní, zacílil a ... plivnul. Kamenný výraz té ženy nevyjasnila ani mámina snaha o vtipné urovnání situace ani její hubování batoleti, že na lidi se neplive.
Svou pověst potvrdil Jáchym i u zápisu do školy, kterou starší bratr Honza právě opouští. Když se ho na chodbě zeptala kolemjdoucí paní učitelka, jestli se do školy těší, zamračil se a řekl, že rozhodně ne. Podobně negativisticky odrazil i její další komunikační snahy. Na závěr se učitelka zeptala, jakpak se chlapeček jmenuje. Jáchym řekl srozumitelně své jméno a příjmení.Po vyslechnutí příjmení učitelské snahy o podporu prvňáčkovu ustaly. „Aha, tak to chápu.“ řekla a odešla.
Ale vraťme se na chvíli k mužům, kteří již – alespoň zdánlivě – dospěli. Někdy minulý rok byl T. na procházce a zavítal i na krásný starodávný hřbitov, kde je pochována jedna z jeho babiček. Zjistil, že hrob není udržován a vzdálený příbuzný, který se měl o něj starat, opustil Prahu a chystal se vypovědět smlouvu. Slovo dalo slovo a T. se domluvil, že se hrob s historicky cenným náhrobkem převede na něj. Asi týden poté, co shlédli na videu film Spalovač mrtvol, přišla mámě od drahého chotě sms tohoto znění.
MAME DVOJHROB, LIBEZNA.
A tak mamince, která vždy nesnášela pohřby pro nevyhnutelné pokrytectví s nimi spojené, hřbitovy a dušičky, vznikla další nemilá povinnost – pečovat o hrob. T. jí s péčí o hrob pomáhal a slova – Tatínek jel na hrob – zdomácněla. Jáchym, nacházející se právě ve věku fascinace konečností života, byl hrobem nadšen. S očima dokořán se při výpravě na hřbitov zastavoval u každého náhrobku a se směsicí strachu a morbidního nadšení se ptal, kdo kde leží, co se mu stalo, jestli je tam někdo, koho přejelo auto nebo jestli někde nejsou nějaké děti. V obchodech si začal všímat hřbitovního vybavení a plánoval, co všechno bychom mohli pořídit. To s sebou nevyhnutelně přineslo situační „vtipná“ nedorozumění.
Naposledy při nákupu v Normě.
„Maminko, prosím, koupíme tuhle červenou svíčku!“ říkal ten modrooký andílek a kolemjdoucí důchodkyně jihla.
„A na co?“ ptala se máma.
„No přece tatínkovi na hrob!“ zvolal bratřík zvesela.
Kolemjdoucí lidé se zastavili, věnovali mámě soucitný pohled a důchodkyně kapesníčkem osušila slzu. Máma spolkla rozpačitý smích a aby co nejrychleji unikla z dosahu pohledů, svíčku v košíku nechala.
„Jó, supér, pojedem na hrob!“ zaradoval se Jáchym a soucitní kolemjdoucí přece jen trochu znejistěli.
Další zavádějící situaci byla máma vystavena pár dní poté. Honza šel se školou na exkurzi do věznice a Jáchym měl z toho oči na vrch hlavy. Už týden předem se staršího bratra na exkurzi ptal a chtěl znát všechny podrobnosti. V den D nemluvil o ničem jiném.
Odpoledne jela máma s Jáchymem autobusem směrem Řepy. Když autobus míjel Ruzyňskou věznici, začal Jáchym procítěně mávat přes okno.
„Komu máváš?“ divila se máma.
„Mávám bráškovi do vězení.“ řekl malý jasným pronikavým roztomilým hláskem.
Pozornost celého autobusu byla okamžitě zaměstnána zkoumavými pohledy a soucitným kýváním. Máma dusila smích a nenašla po namáhavém pracovním dnu plném zařizování sílu, aby dostatečně hlasitě uvedla záležitost na pravou míru. Ještě se rozhlédla, jestli náhodou není v autobuse ona důchodkyně z Normy. Nebyla. Škoda.
P.S. Nevěnovala jsem zatím naší rodince tolik prostoru, kolik by jistě zasloužila. Tohle je první krůček k nápravě. Na první fotce si všimněte zvířete vpravo. To není liška ani kočka, ale – překvapivě – pes. Rasu jsem pracovně pojmenovala liškopýr. K naší Bonynce se určitě ještě někdy vrátím, zapadá totiž do rodiny. Je to zábavný psychopes.
„Ten má tak nádherný velký modrý oči...“ rozplývala se tehdy spolužačka. „Já si snad počkám, až vyrosteš...“ osnovala plány. Po nějaké době, když se bratr aklimatizoval na neznámé lidi, své představy přehodnotila. To když jí kousl do nohy. Teď, když je z bratra švarný jinoch a když s ním mluvím, musím pro jeho výšku zvedat hlavu, místo na první pohled roztomilého dítěte s modrýma očima obsadil můj druhý bratr Jáchym.
Že nejde o nastrčené dítko dokázal již ve věku batolecím. Na procházce s malým na mámu zaútočila rozněžnělá paní a začala se rozplývat nadšením.
„Jezisi to je ale klásnej chlapecek, no ahoooj bloucku...“ bratřík věnoval paní velmi zamračený pohled. Když nepochopila toto němé varování a pokračovala v šišlací krasojízdě, vyjádřil svůj postoj srozumitelně. Se soustředěním otočil hlavu k paní, zacílil a ... plivnul. Kamenný výraz té ženy nevyjasnila ani mámina snaha o vtipné urovnání situace ani její hubování batoleti, že na lidi se neplive.
Svou pověst potvrdil Jáchym i u zápisu do školy, kterou starší bratr Honza právě opouští. Když se ho na chodbě zeptala kolemjdoucí paní učitelka, jestli se do školy těší, zamračil se a řekl, že rozhodně ne. Podobně negativisticky odrazil i její další komunikační snahy. Na závěr se učitelka zeptala, jakpak se chlapeček jmenuje. Jáchym řekl srozumitelně své jméno a příjmení.Po vyslechnutí příjmení učitelské snahy o podporu prvňáčkovu ustaly. „Aha, tak to chápu.“ řekla a odešla.
Ale vraťme se na chvíli k mužům, kteří již – alespoň zdánlivě – dospěli. Někdy minulý rok byl T. na procházce a zavítal i na krásný starodávný hřbitov, kde je pochována jedna z jeho babiček. Zjistil, že hrob není udržován a vzdálený příbuzný, který se měl o něj starat, opustil Prahu a chystal se vypovědět smlouvu. Slovo dalo slovo a T. se domluvil, že se hrob s historicky cenným náhrobkem převede na něj. Asi týden poté, co shlédli na videu film Spalovač mrtvol, přišla mámě od drahého chotě sms tohoto znění.
MAME DVOJHROB, LIBEZNA.
A tak mamince, která vždy nesnášela pohřby pro nevyhnutelné pokrytectví s nimi spojené, hřbitovy a dušičky, vznikla další nemilá povinnost – pečovat o hrob. T. jí s péčí o hrob pomáhal a slova – Tatínek jel na hrob – zdomácněla. Jáchym, nacházející se právě ve věku fascinace konečností života, byl hrobem nadšen. S očima dokořán se při výpravě na hřbitov zastavoval u každého náhrobku a se směsicí strachu a morbidního nadšení se ptal, kdo kde leží, co se mu stalo, jestli je tam někdo, koho přejelo auto nebo jestli někde nejsou nějaké děti. V obchodech si začal všímat hřbitovního vybavení a plánoval, co všechno bychom mohli pořídit. To s sebou nevyhnutelně přineslo situační „vtipná“ nedorozumění.
Naposledy při nákupu v Normě.
„Maminko, prosím, koupíme tuhle červenou svíčku!“ říkal ten modrooký andílek a kolemjdoucí důchodkyně jihla.
„A na co?“ ptala se máma.
„No přece tatínkovi na hrob!“ zvolal bratřík zvesela.
Kolemjdoucí lidé se zastavili, věnovali mámě soucitný pohled a důchodkyně kapesníčkem osušila slzu. Máma spolkla rozpačitý smích a aby co nejrychleji unikla z dosahu pohledů, svíčku v košíku nechala.
„Jó, supér, pojedem na hrob!“ zaradoval se Jáchym a soucitní kolemjdoucí přece jen trochu znejistěli.
Další zavádějící situaci byla máma vystavena pár dní poté. Honza šel se školou na exkurzi do věznice a Jáchym měl z toho oči na vrch hlavy. Už týden předem se staršího bratra na exkurzi ptal a chtěl znát všechny podrobnosti. V den D nemluvil o ničem jiném.
Odpoledne jela máma s Jáchymem autobusem směrem Řepy. Když autobus míjel Ruzyňskou věznici, začal Jáchym procítěně mávat přes okno.
„Komu máváš?“ divila se máma.
„Mávám bráškovi do vězení.“ řekl malý jasným pronikavým roztomilým hláskem.
Pozornost celého autobusu byla okamžitě zaměstnána zkoumavými pohledy a soucitným kýváním. Máma dusila smích a nenašla po namáhavém pracovním dnu plném zařizování sílu, aby dostatečně hlasitě uvedla záležitost na pravou míru. Ještě se rozhlédla, jestli náhodou není v autobuse ona důchodkyně z Normy. Nebyla. Škoda.
P.S. Nevěnovala jsem zatím naší rodince tolik prostoru, kolik by jistě zasloužila. Tohle je první krůček k nápravě. Na první fotce si všimněte zvířete vpravo. To není liška ani kočka, ale – překvapivě – pes. Rasu jsem pracovně pojmenovala liškopýr. K naší Bonynce se určitě ještě někdy vrátím, zapadá totiž do rodiny. Je to zábavný psychopes.
Komentáře (17)
Moc hezky napsáno. ☺
Exkurze v base? Jako študák jsem chtěl na prázdniny do vězení, ale má písemná žádost byla s omluvou zamítnuta. ;)
3
misstriss | 03.04.2008, 18:34:34
misstriss | 03.04.2008, 18:34:34
[1] Díky:)
[2] Lákala Tě pravidelná strava a nohy v teple nebo máš snad slabost pro mříže?:D
[2] Lákala Tě pravidelná strava a nohy v teple nebo máš snad slabost pro mříže?:D
To je úchvatné vyprávění, fakt jsem se pobavil (musel jsem se smát nahlas) :-D.
Andílek. Tohle sis musela všechno vymyslet. ;-)
Já se smála,když mi to máma vyprávěla, jsem ráda, že jsem to poslala dál:)
Život je ještě mnohem zajímavější:) Věřili byste, že tenhle andílek se každé Vánoce těší na pitvu kapra (minule prováděl operaci na kapří hlavě a injekcí vysátou krev dával do skleničky)a jeho oblíbená slova jsou už nějaký ten pátek intubovat a defibrilátor? Defibrilátor nazýval v době, kdy to ještě nevyslovil Hmmm Pal!:) Na začátek jsem vzala přecejen ty lehčí historky z domova:)
Z toho kluka jednou něco bude. :-) Není to sen každé matky (sestry) mít ze syna (bratra) váženého lékaře? Začátky bývají těžké.. :-)
Jachym vypada nevinoucce, jak na fotkach, tak nazivo...nevim nevim, jestli bych tvemu vypraveni jen tak uverila... kdybychom tehdy nesly kupovat ta streva..
aktuální zájem modrookého andílka se srdcem satana je sehnat pytlík s rourou - rozuměj nutně potřebuje ke své hře ambuvak....
[9]z toho kluka určitě něco bude, myslím, že buď cynický chirurg nebo masový vrah :)
[9]z toho kluka určitě něco bude, myslím, že buď cynický chirurg nebo masový vrah :)
taky jsem se smála nahlas :) naštěstí jsou na moje výbuchy spolukancelářníci již zvyklí :))
MissTriss, díky za tvá písmenka, objevila mi tě jedna moje milovaná Ve, a já jsem neodolala a přilepila si tě na svůj virtuální deníček. Doufám, že neva - kdyby ano, zase tě odlepím. Prozatím ale děkuji a čtu si tě s rozkoší.
[10] Ano, zmenšený model lidského těla z přírodopisu s vyjímatelnými vnitřnostmi měl úspěch:) Ale raději stejně operuje růžového pantera nebo jednoduše kartón. Do toho se dá řezat a namalovat krev:)
[13] Neva, také jsem si u Tebe početla:)
[13] Neva, také jsem si u Tebe početla:)
15
neinire | 09.04.2008, 15:28:31
neinire | 09.04.2008, 15:28:31
ty mě prostě vždycky dovedeš hlasitě rozesmát:D díky:)
16 :)
CADAVER | 15.04.2008, 01:11:16
CADAVER | 15.04.2008, 01:11:16
Hezké. Připomíná mi to dětství ;)
17 ty jiskřičky
alalapi | 22.11.2008, 19:01:54
alalapi | 22.11.2008, 19:01:54
co má v očích ty to prozrazují, taky jsem se tak dlouho nenasmála ty děti....M jsi šikulka
Velké poděkování Dr. Wealthymu, že nikdy nevěřím, že po všech těch letech zklamání z obrovských spamerů na internetu, kteří chodí po podvodných lidech, stále existuje opravdové kouzlo smrti, dokud jsem nebyl vhodný setkat se s dr. Wealthy skutečným kouzlem kouzel, přes blízkého přítele jménem Jennifer, kterého mi Dr. Wealthy předtím pomáhal, když jsem ho kontaktoval se svým e-mailem na wealthylovespell@gmail.com, vysvětluji, jak mi můj bývalý manželé dávají problém v mém manželství, nikdy mi nedovolila chvilku klidu a Musím to ukončit tím, že ji zabiju, a nechci využít vraha, protože to bude riskantní, tak jsem to musel udělat duchovně, proto jsem se ho rozhodl kontaktovat, ujistil mě, že se nebudu bát Kontaktoval jsem správnou osobu ve správný čas, spolupracoval jsem s ním a za méně než týden byla moje ex mrtvá, spala a nikdy se neprobudila díky Dr. Wealthy, opravdu je to opravdu skromný muž. můžete kontaktovat dr. Wealthyho s jakýmkoli smrtelným kouzlem, jako je zabít svého nadřízeného v kanceláři a zaujmout jeho místo, kouzlo smrti zabít svého otce a zdědit jeho bohatství, smrtelné kouzlo zabít každého, kdo vás v minulosti obětoval, kouzlo pro zvýšení mezd, kouzlo pro povýšení v kanceláři, kouzlo, aby se váš bývalý milenec vrátil, pokud věci ve vašem životě nefungují dobře, pak ho musíte kontaktovat nyní e-mailem wealthylovespell@gmail.com zavolejte nebo přidejte jej na WhatsApp +2348105150446.
OdpovědětVymazatBylo to jako filmový trik, když mi doktor Edede vrátil mého manžela do 24 hodin, vyzkoušel jsem mnoho zpusobu, jak dostat mého muže zpet, ale vždy se setkávám se špatnými lidmi, dokud jsem nemyslel doktora Ededeho radu každému, kdo má stejný problém kontaktujte ho na Ededetemple@gmail.com nebo Whatsapp +233235887825 Slibuji, že vás nikdy neodradíme.
OdpovědětVymazat