Včera jsem byla u psychiatra. Člověk by neřekl, jak může být taková návštěva u lékaře duše vtipná. A jelikož lehce absurdní (ne)humor miluji, ráda se o své zážitky podělím. Všechny lidi, které pobuřuje zlehčování vážných věcí tímto žádám, aby nečetli dále
Má cvokařka sídlí v administrativní budově v centru města. Každý pacient tedy musí projít přes recepci, kde hlásí, kam má namířeno. Slušně jsem znuděnou slečnu pozdravila a na její dotaz opáčila, že jdu do 2. patra. Prohlédla si mě se zvýšenou pozorností a když zjistila, že působím zcela normálně a neslintám, zatvářila se poněkud zklamaně.
V čekárně bylo několik rozpačitých lidí středního věku. V našich krajích se ještě psychiatři nedostali do módy, naopak je návštěva podobného zařízení pokládána za cosi nepatřičného. Nechápu proč. Proč se dívat jinak na člověka s angínou a na člověka například s lehčí formou deprese? Sedla jsem si na lavičku a zjistila, že v okolí není jediný časopis. Mou jedinou zábavou na ukrácení času tak bylo pozorování čekárny. Tři vstupy do tří ordinací, čekárna společná. Pán v obleku působil sebejistě, občas si vyběhl na chodbu vyřídit obchodní hovor. Krásná paní s černými vlasy a velkýma hnědýma očima, věk kolem 40ti, seděla na sedačce kolmo k pánovi.
Z prostředních dveří vykoukla sestřička.
„Vy jste tady spolu?“ zeptala se úspěšného pána a krásné paní.
„Ehm… Ne.“ řekl pán rozpačitě. „Já jdu za doktorem X. Sám“
„Já jdu za doktorkou Y, jsem obědvaná na 15.“
„Aha.“ Dveře se zavřely.
Čekání mě začínalo vytáčet. Sílilo ve mně podezření, že i ve všech ohledech zdravý člověk plný sil po půl hodině čekání a pohledu na bílé zdi uvidí růžové králíčky.
Otevřely se dveře třetí ordinace.
„Vydržte ještě moment“ řekla doktorka hnědovlasé paní. „Ten pán je tady s Vámi?“
„Ne, vůbec ho neznám!“
Všichni čekající teď místo na zeď hleděli na dvojici, která dvojicí vůbec nebyla. Oba nešťastníci začali nervózně poposedávat. Pobavila mě představa, jak se lékař znalý lidské duše nechá zmást haló efektem a spáruje dva neznámé lidi, kteří mají hezký obličej a hezké oblečení. Nebo že by si doktoři ve volných chvílích zabavovali hrou na seznamovací kancelář?
Hele Karle, ta moje depresistka se zase chtěla zabít, já už fakt nevím co s ní, medikace nezabírá..
Třeba by pomohlo, kdyby jí někdo pořádně voš..al. Mám tady jednoho se syndromem vyhoření...
Tentokrát vykoukl ze druhých dveří sám doktor.
„Tak pane Novák, pojďte.“ úspěšný pán si viditelně oddechl, sebral aktovku a zamířil do ordinace.
„Vaše paní tady počká?“
To už jsem nevydržela a dostala jsem záchvat smíchu. Lékař se na mě nechápavě zahleděl, pak mu zřejmě blesklo hlavou, kde se nachází a široce se na mě usmál. To mě rozesmálo ještě víc.
Bylo by roztomile kýčovité, kdybych napsala, že pán pozval paní na kávu s nějakou vtipnou poznámkou poukazující na snahu zdravotnického personálu dát je dohromady, počkal na ni a odešli spolu. V závěru bych pak mohla napsat, jak všechno zlé je pro něco dobré a že lásku lze najít na místě, kde to člověk nejméně čeká.
Ničeho takového se ale ode mě pochopitelně nedočkáte.
V čekárně bylo několik rozpačitých lidí středního věku. V našich krajích se ještě psychiatři nedostali do módy, naopak je návštěva podobného zařízení pokládána za cosi nepatřičného. Nechápu proč. Proč se dívat jinak na člověka s angínou a na člověka například s lehčí formou deprese? Sedla jsem si na lavičku a zjistila, že v okolí není jediný časopis. Mou jedinou zábavou na ukrácení času tak bylo pozorování čekárny. Tři vstupy do tří ordinací, čekárna společná. Pán v obleku působil sebejistě, občas si vyběhl na chodbu vyřídit obchodní hovor. Krásná paní s černými vlasy a velkýma hnědýma očima, věk kolem 40ti, seděla na sedačce kolmo k pánovi.
Z prostředních dveří vykoukla sestřička.
„Vy jste tady spolu?“ zeptala se úspěšného pána a krásné paní.
„Ehm… Ne.“ řekl pán rozpačitě. „Já jdu za doktorem X. Sám“
„Já jdu za doktorkou Y, jsem obědvaná na 15.“
„Aha.“ Dveře se zavřely.
Čekání mě začínalo vytáčet. Sílilo ve mně podezření, že i ve všech ohledech zdravý člověk plný sil po půl hodině čekání a pohledu na bílé zdi uvidí růžové králíčky.
Otevřely se dveře třetí ordinace.
„Vydržte ještě moment“ řekla doktorka hnědovlasé paní. „Ten pán je tady s Vámi?“
„Ne, vůbec ho neznám!“
Všichni čekající teď místo na zeď hleděli na dvojici, která dvojicí vůbec nebyla. Oba nešťastníci začali nervózně poposedávat. Pobavila mě představa, jak se lékař znalý lidské duše nechá zmást haló efektem a spáruje dva neznámé lidi, kteří mají hezký obličej a hezké oblečení. Nebo že by si doktoři ve volných chvílích zabavovali hrou na seznamovací kancelář?
Hele Karle, ta moje depresistka se zase chtěla zabít, já už fakt nevím co s ní, medikace nezabírá..
Třeba by pomohlo, kdyby jí někdo pořádně voš..al. Mám tady jednoho se syndromem vyhoření...
Tentokrát vykoukl ze druhých dveří sám doktor.
„Tak pane Novák, pojďte.“ úspěšný pán si viditelně oddechl, sebral aktovku a zamířil do ordinace.
„Vaše paní tady počká?“
To už jsem nevydržela a dostala jsem záchvat smíchu. Lékař se na mě nechápavě zahleděl, pak mu zřejmě blesklo hlavou, kde se nachází a široce se na mě usmál. To mě rozesmálo ještě víc.
Bylo by roztomile kýčovité, kdybych napsala, že pán pozval paní na kávu s nějakou vtipnou poznámkou poukazující na snahu zdravotnického personálu dát je dohromady, počkal na ni a odešli spolu. V závěru bych pak mohla napsat, jak všechno zlé je pro něco dobré a že lásku lze najít na místě, kde to člověk nejméně čeká.
Ničeho takového se ale ode mě pochopitelně nedočkáte.
Komentáře (3)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
Maminka me v mladi pozorovala. Rikala, ze moc mrkam. Cela rodina m zacala pozorovat a dospela k nazoru, ze moc mrkam. Byl jsem z toho jejich upenliveho pozorovani tak vystresovany, ze jsem moc mrkat zacal. Sli jsme s mati k psychiatrovi. Nejprve chtel mluvit s mou mati. Hodinu a pul ji tam zpovidal. Pak se otevrely dvere ordinace a chtel mluvit se mnou. Nez jsem vsak stacil prejit temnou predsinku ordinace, zastavil me gestem a rekl, bezte na ocni, to je ocni zalezitost.. Sli jsme na ocni a tam mi dali masticku. Mrkam porad stejne, ale vsichni si mysli, ze uz mrkam min a tak je pri tom nechavam...
2
misstriss | 22.05.2007, 09:16:59
2
misstriss | 22.05.2007, 09:16:59
Já také mrkám. Jak šel čas, frekvence mrkání se zvyšovala zvláště v přítomnosti objektů opačného pohlaví se širokými rameny. V přítomnosti jiných objektů, zvláště těch žijících v nočních tramvajích, se zase oči raději rovnou zavírají:)
Tenhle pribeh je zatim nejlepsi, co jsi napsala.
Co by na to rekl Freud?
Co by na to rekl Freud?
Žádné komentáře:
Okomentovat