Tvrdit člověku, který se vznáší ve výšinách zamilovanosti a je opilý touhou, něco o rozumu, je jako snažit se zavřít vítr do klece. A zamilované ženy jsou schopny zahodit život pro pohlazení. Na misce vah převážilo srdce zbytky zdravého rozumu, pro jeden jeho pohled a prosbu jsem se vzdala sama sebe. Můj hrad jistot a předsevzetí podlehl útokům barbarů. Rozechvělá očekáváním jsem se těšila na mail, který měl potvrdit můj příjezd.
Konečně! Konečně odepsal, miláček můj, tak kdepak si mě vyzvedne?
Přemýšlel jsem o tom. Víš, je v Tobě něco krásnýho, ale na lásku to nějak nestačí. Promiň. Chci zůstat v kontaktu. Měj se.
Za krásu duše, krásu těla
Ach, málem bych na to zapomněla
Nemůžeš mít přece všechno dítě
Až někomu řekneš Chci tě
Opustí tě
Tak roztrhly se naše duše jako vlákna pavučin...
Nechápu. Dvě minuty sedím bez hnutí a sleduju monitor. Čekám až se z toho snu probudím. Nekoná se. Nechápu. Ledové kleště mi svírají vnitřnosti. Tisíc jehel z ledu putuje krevním oběhem a v srdci se zasekává do chlopní. Trhám se na cáry. Jakto, že není vidět krev? Vždyť cítím, jak mi tryská z ran.
Horké slzy mi vypalují oči, ztrácím zrak... Ztrácím se celá. Padám do hlubin a vlny ledového jezera si hrají s mým bezvládným tělem, chapadla chobotnic mi svírají zápěstí, vlasy tančí s medůzami... Jsme zase sami...
Cítím, jak se propast otevírá
a je tam bolest, lebka chladná bílá
Vztek.
"Jak jako nestačí? Jak jako na lásku nestačí? Co to kecá za sračky? Jak jako zůstat v kontaktu? Co to mektá? Zasranej komunista!"
Pláč. Lítost.
"Proč mi to udělal? Já ho tak mmiiluujuuu"
2 minuty.
"Nenávidím ho! Je to parchant, udělal to schválně!"
4 minuty
"Když on je tak... Tak úžasnej... Třeba... Třeba se to dá ještě změnit, třeba jen... Dostal strach, třeba si to vysvětlíme, já... miluju ho. Pojedu za ním"
„Nikam nejezdi kotě, dej si ještě víno"
„Když to tak moc bolí!!!"
"Já vím, tak si dej ještě cigaretku a vínečko."
"Ty mě chceš opít. Ty chceš využít mého rozkop...rozpolž.. rozpoložení a dostat mě do postele."
"Vždyť už Tě mám v posteli. Teda zatím jenom na balkóně, ale silně pochybuju, že v tomhle stavu dojedeš domů. A opíjíš se sama."
"Ale proč mě nechce? To jsem tak ošklivá?"
"Ale to víš, že nejsi... Teď vypadáš sice jako číňánek s těma opuchlejma očima, ale jinak ujdeš. "
Tak jsem se zase topila v ledové vodě. V jedný ruce flašku vína, v druhé cigaretu, na balkoně u Zelenookého, kterému jsem zavolala z baru, jestli ještě platí jeho pozvání. Odvezl mě k sobě, na benzínce na mou prosbu koupil víno, a pak na mě nyvě hleděl, zatímco jsem se opíjela do bezvědomí a brečela, že mě můj vyvolený magor odkopl jako psa a navíc způsobem, kterým se zbavujeme odporného hmyzu.
Zelenookého jsem si vybrala schválně. Nezachoval se ke mně v minulosti hezky a tím pádem jsem neměla výčitky udělat si z něj utěšitele. Navíc s tím sám souhlasil. Hezky se na něj koukalo. A byl hodnej. A to jsem potřebovala. Někoho, kdo mě obejme a bude poslouchat moje výlevy. Sesula jsem se ze židle a zůstala ležet na zemi na balkóně a propadala jsem se do podlahy. Nebe se točilo, hvězdy mi provokativně uhýbaly, když jsem je chtěla chytit do dlaní, medůzy zapomnění se mi zamotaly do vlasů a hořký spánek mě vtáhnul do víru nočních můr, mezi kterými mi bylo lépe než v reálném světě.
Zelenooký mě vzal do náručí, odnesl do postele, pečlivě mě přikryl dekou a hlídal.
A i když je to v mojí moci
nevolej dítě po pomoci
budeš muset najít cestu sama
po smutné noci dočkat rána...
Za zázraky se dítě platí
co život dá ti, osud zvrátí
jiným budeš strážným andělem
však kdo podlehne ti
lehne popelem...
Přemýšlel jsem o tom. Víš, je v Tobě něco krásnýho, ale na lásku to nějak nestačí. Promiň. Chci zůstat v kontaktu. Měj se.
Za krásu duše, krásu těla
Ach, málem bych na to zapomněla
Nemůžeš mít přece všechno dítě
Až někomu řekneš Chci tě
Opustí tě
Tak roztrhly se naše duše jako vlákna pavučin...
Nechápu. Dvě minuty sedím bez hnutí a sleduju monitor. Čekám až se z toho snu probudím. Nekoná se. Nechápu. Ledové kleště mi svírají vnitřnosti. Tisíc jehel z ledu putuje krevním oběhem a v srdci se zasekává do chlopní. Trhám se na cáry. Jakto, že není vidět krev? Vždyť cítím, jak mi tryská z ran.
Horké slzy mi vypalují oči, ztrácím zrak... Ztrácím se celá. Padám do hlubin a vlny ledového jezera si hrají s mým bezvládným tělem, chapadla chobotnic mi svírají zápěstí, vlasy tančí s medůzami... Jsme zase sami...
Cítím, jak se propast otevírá
a je tam bolest, lebka chladná bílá
Vztek.
"Jak jako nestačí? Jak jako na lásku nestačí? Co to kecá za sračky? Jak jako zůstat v kontaktu? Co to mektá? Zasranej komunista!"
Pláč. Lítost.
"Proč mi to udělal? Já ho tak mmiiluujuuu"
2 minuty.
"Nenávidím ho! Je to parchant, udělal to schválně!"
4 minuty
"Když on je tak... Tak úžasnej... Třeba... Třeba se to dá ještě změnit, třeba jen... Dostal strach, třeba si to vysvětlíme, já... miluju ho. Pojedu za ním"
„Nikam nejezdi kotě, dej si ještě víno"
„Když to tak moc bolí!!!"
"Já vím, tak si dej ještě cigaretku a vínečko."
"Ty mě chceš opít. Ty chceš využít mého rozkop...rozpolž.. rozpoložení a dostat mě do postele."
"Vždyť už Tě mám v posteli. Teda zatím jenom na balkóně, ale silně pochybuju, že v tomhle stavu dojedeš domů. A opíjíš se sama."
"Ale proč mě nechce? To jsem tak ošklivá?"
"Ale to víš, že nejsi... Teď vypadáš sice jako číňánek s těma opuchlejma očima, ale jinak ujdeš. "
Tak jsem se zase topila v ledové vodě. V jedný ruce flašku vína, v druhé cigaretu, na balkoně u Zelenookého, kterému jsem zavolala z baru, jestli ještě platí jeho pozvání. Odvezl mě k sobě, na benzínce na mou prosbu koupil víno, a pak na mě nyvě hleděl, zatímco jsem se opíjela do bezvědomí a brečela, že mě můj vyvolený magor odkopl jako psa a navíc způsobem, kterým se zbavujeme odporného hmyzu.
Zelenookého jsem si vybrala schválně. Nezachoval se ke mně v minulosti hezky a tím pádem jsem neměla výčitky udělat si z něj utěšitele. Navíc s tím sám souhlasil. Hezky se na něj koukalo. A byl hodnej. A to jsem potřebovala. Někoho, kdo mě obejme a bude poslouchat moje výlevy. Sesula jsem se ze židle a zůstala ležet na zemi na balkóně a propadala jsem se do podlahy. Nebe se točilo, hvězdy mi provokativně uhýbaly, když jsem je chtěla chytit do dlaní, medůzy zapomnění se mi zamotaly do vlasů a hořký spánek mě vtáhnul do víru nočních můr, mezi kterými mi bylo lépe než v reálném světě.
Zelenooký mě vzal do náručí, odnesl do postele, pečlivě mě přikryl dekou a hlídal.
A i když je to v mojí moci
nevolej dítě po pomoci
budeš muset najít cestu sama
po smutné noci dočkat rána...
Za zázraky se dítě platí
co život dá ti, osud zvrátí
jiným budeš strážným andělem
však kdo podlehne ti
lehne popelem...
Komentáře (3)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
Smutné. A ze života. :-(
Je to krasny, pravdivy, smutny a (ze zkusenosti) je to "gender independent" = na pohlavi nezalezi. Stava se to i obracene :-(...
Je to tak. V životě se stane spousta smutných věcí a rozchody jsou jednou z nich. Na pohlaví opravdu nezáleží. Přesto bychom neměli tomu, kdo nám ublížil, něco vyčítat, mstít se nebo ho nenávidět. I když to jde v první chvíli a pod vlivem emocí dost těžko. Každá taková zkušenost nás něčím obohatí, posílí a když nic jiného, dokážeme si o to víc vychutnat a vážit si těch hezkých chvil, které život přináší. Alespoň u mě je tomu tak.
Základ všeho je dokázat odpustit tomu, kdo nám ublížil, jen tak se oprostíme definitivně od jeho vlivu a můžeme jít v životě dál.
Základ všeho je dokázat odpustit tomu, kdo nám ublížil, jen tak se oprostíme definitivně od jeho vlivu a můžeme jít v životě dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat