Další zkoušku, tentokrát o něco snazší, musel Záchranář absolvovat den následující po (ne)vydařené výpravě na čtyřkolky. Čekalo nás šnorchlování mezi korály. Vyzbrojeny ploutvemi a dalším příslušenstvím, nahnali nás arabští mladíci spolu s dalšími turisty z různých hotelů na jednu z mnoha výletních loděk v přístavu.
Naše loďka byla plná turistů od českých CK. Možná mám jen smůlu na spoluobčany, na které v zahraničí narážím. Nejspíš to tak bude. Jak si jinak vysvětlit, že u moře zásadně potkávám jen jeden typ českých turistů. Kdybych měla označit šablonku, ze které někdo tenhle typ výletníků vyrábí, napsala bych velmi mile a velmi nadneseně: Malý český brumla.
Situace 1
Cesta z Chorvatska autobusem, zastávka u jednoho z hotelů a 10minut čekání. „Ty turisti jsou hrozný, podívej, ten vavřín je úplně orvanej!“ Podívala jsem se, kdo konečně řekl nahlas to, co mi už běželo hlavou několik minut, když jsem si prohlížela zdecimovaný háj. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že věta pochází z úst paní (45let, žluté šaty), která drží v ruce igelitku a rve do ní bobkový list po hrstech. Ona si stěžovala proto, že na ty vyšší větve nedosáhne! Silně pochybuji o tom, že ničila stromek, aby měla ingredience do polévky pro hladové děti v Africe.
Situace 2
„To je hrozný, všechno jídlo už je pryč, to aby člověk vstával v sedm, aby se mohl nasnídat!“ rozčilovala se kultivovaná madam v hotelové restauraci fungující na principu švédské stoly – co chceš, co uzmeš, to máš. Po několika minutách odcházela se znechuceným výrazem. Na stole po ní zbyly dva vrchovaté talíře jídla, které si nasyslila (aby jí to nikdo nevzal) a které vzhledem k množství pochopitelně nedojedla.
Na loďku s námi v Egyptě nastoupila celá brumlací rodinka. Vrhli se směrem k lavičkám a rychle je zabrali svými věcmi, aby jim místo nikdo neuzmul. Po každé zastávce určené k potápění mezi korály zaníceně diskutovali na téma: „jejich“ korály versus „naše“ korály.
„Taťko, tyhle korály nejsou vůbec tak hezké, jako máme u nás u hotelu.“
„Mamko, to máme štěstí, že máme hotel na místě, kde jsou mnohem hezčí korály než tady.“
„Ten chlap říkal, že tohle jsou nejhezčí korály v Egyptě. Ccc. To my máme u hotelu mnohem hezčí.“
Tato konverzace trvala neuvěřitelných 10minut po každé zastávce a hlasitost projevu odpovídala mluvě na konzertě metalové kapely. Jen –bohužel- bez metalu. Po třetím zakotvení se mi chtělo křičet: Už to všichni víme! Vaše korály jsou nejhezčí na světě, máte nejlepší hotel na světě a všichni už to vědí, tak už zavřete tlamu! Záchranář mě krotil.
Po chvilkovém boji s brýlemi a šnorchlem a bezradném plácání ploutvemi v moři jsem přišla na to, jak se přestat topit, jak v klidu dýchat a jak utěsnit brýle tak, aby se mi při pohledu pod hladinu nezačaly plnit slanou vodou. Přišlo mě to sice na několik minut nadávání (a Záchranáře to stálo další pošramocené nervy, když se mi snažil pomáhat), ale výsledek stál za to. Hladina se nade mnou zavřela, hlasy všech turistů utichly a já fascinovaně pozorovala barevné království.
Když už se vyskytnu v zemi, která má moře, jedná se spíše o výlet turistický než čistě koupací, takže jsem do té doby neměla možnost podívat se pod hladinu. K čemu nakupovat brýle, když jsem u moře jednou za 2 roky (v lepším případě) a z toho na pláži dva dny?
Cizí ploutve mě rozptylovaly v soustředění, tak jsem zatočila směrem, kterým nikdo neplaval. Dívala jsem se na hejna duhových rybek, natahovala k nim ruce a plašila je. Moře mě unášelo, nevnímala jsem čas, prostor, okolí…
Ani vzdálenost.
Vzdálenost mezi mnou a korály.„Auuuu“ zabublala jsem do vody a mé ladné pohyby se změnily v hysterické cákání. Člověk by nevěřil, jak rychle se dokáže otočit ve dvaceti centimetrech vody.
Opojena nádherou, nechala jsem se unést až na mělčinu. Vzdálenost mezi mnou a mořskou nádherou se zmenšila na několik centimetrů. Živé korály mě požahaly, mrtvé poškrábaly.
„Šnorchlování je nejbezpečnější sport…“ říkal Záchranář nepřítomně, zatímco já vesele sušila krev ručníkem. Bylo mi bezva.
„Ty jsi neuvěřitelná. Ty si dokážeš ublížit všude… I při plavání na hladině.“
„To bylo úžasný!“ nevnímala jsem ho. „Viděl jsi takovou tu modrou úzkou rybičku?“
„Viděl, já mám potápěčském kurz.“ Řekl milý bilančním hlasem (bilanční hlas – hlas, který dává tušit, že člověk cosi porovnává a z výsledku porovnávání je zmaten. V tomto případě. Já mám potápěčský kurz, umím dobře řídit vše včetně čtyřkolky. Ona čtyřkolku málem zničila a přizabila se při plavání na hladině. … … A jsme tady spolu.)
„Bylo to boží, já jdu ještě!“
„Nemůžeš do slaný vody, když…“
Žbluňk.
V letadle jsem se konečně odhodlala položit tu otázku. Převalovala jsem ji v hlavě od odjezdu z hotelu, cítila jsem její chuť na jazyku, ale přes pusu mi nějak nešla.
„Tak co, ještě pořád se mnou chceš bydlet?“ vypískla jsem nakonec tiše hlasem lehkým (lehký hlas – o nic nejde, vlastně mě vůbec odpověď nezajímá, říkám to jen tak, aby řeč nestála, napadlo mě to právě teď a vlastně to ani nemyslím vážně...)
Dlouho se na mě díval a neříkal nic, provokatér jeden.
„Ale jo.“
Situace 1
Cesta z Chorvatska autobusem, zastávka u jednoho z hotelů a 10minut čekání. „Ty turisti jsou hrozný, podívej, ten vavřín je úplně orvanej!“ Podívala jsem se, kdo konečně řekl nahlas to, co mi už běželo hlavou několik minut, když jsem si prohlížela zdecimovaný háj. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že věta pochází z úst paní (45let, žluté šaty), která drží v ruce igelitku a rve do ní bobkový list po hrstech. Ona si stěžovala proto, že na ty vyšší větve nedosáhne! Silně pochybuji o tom, že ničila stromek, aby měla ingredience do polévky pro hladové děti v Africe.
Situace 2
„To je hrozný, všechno jídlo už je pryč, to aby člověk vstával v sedm, aby se mohl nasnídat!“ rozčilovala se kultivovaná madam v hotelové restauraci fungující na principu švédské stoly – co chceš, co uzmeš, to máš. Po několika minutách odcházela se znechuceným výrazem. Na stole po ní zbyly dva vrchovaté talíře jídla, které si nasyslila (aby jí to nikdo nevzal) a které vzhledem k množství pochopitelně nedojedla.
Na loďku s námi v Egyptě nastoupila celá brumlací rodinka. Vrhli se směrem k lavičkám a rychle je zabrali svými věcmi, aby jim místo nikdo neuzmul. Po každé zastávce určené k potápění mezi korály zaníceně diskutovali na téma: „jejich“ korály versus „naše“ korály.
„Taťko, tyhle korály nejsou vůbec tak hezké, jako máme u nás u hotelu.“
„Mamko, to máme štěstí, že máme hotel na místě, kde jsou mnohem hezčí korály než tady.“
„Ten chlap říkal, že tohle jsou nejhezčí korály v Egyptě. Ccc. To my máme u hotelu mnohem hezčí.“
Tato konverzace trvala neuvěřitelných 10minut po každé zastávce a hlasitost projevu odpovídala mluvě na konzertě metalové kapely. Jen –bohužel- bez metalu. Po třetím zakotvení se mi chtělo křičet: Už to všichni víme! Vaše korály jsou nejhezčí na světě, máte nejlepší hotel na světě a všichni už to vědí, tak už zavřete tlamu! Záchranář mě krotil.
Po chvilkovém boji s brýlemi a šnorchlem a bezradném plácání ploutvemi v moři jsem přišla na to, jak se přestat topit, jak v klidu dýchat a jak utěsnit brýle tak, aby se mi při pohledu pod hladinu nezačaly plnit slanou vodou. Přišlo mě to sice na několik minut nadávání (a Záchranáře to stálo další pošramocené nervy, když se mi snažil pomáhat), ale výsledek stál za to. Hladina se nade mnou zavřela, hlasy všech turistů utichly a já fascinovaně pozorovala barevné království.
Když už se vyskytnu v zemi, která má moře, jedná se spíše o výlet turistický než čistě koupací, takže jsem do té doby neměla možnost podívat se pod hladinu. K čemu nakupovat brýle, když jsem u moře jednou za 2 roky (v lepším případě) a z toho na pláži dva dny?
Cizí ploutve mě rozptylovaly v soustředění, tak jsem zatočila směrem, kterým nikdo neplaval. Dívala jsem se na hejna duhových rybek, natahovala k nim ruce a plašila je. Moře mě unášelo, nevnímala jsem čas, prostor, okolí…
Ani vzdálenost.
Vzdálenost mezi mnou a korály.„Auuuu“ zabublala jsem do vody a mé ladné pohyby se změnily v hysterické cákání. Člověk by nevěřil, jak rychle se dokáže otočit ve dvaceti centimetrech vody.
Opojena nádherou, nechala jsem se unést až na mělčinu. Vzdálenost mezi mnou a mořskou nádherou se zmenšila na několik centimetrů. Živé korály mě požahaly, mrtvé poškrábaly.
„Šnorchlování je nejbezpečnější sport…“ říkal Záchranář nepřítomně, zatímco já vesele sušila krev ručníkem. Bylo mi bezva.
„Ty jsi neuvěřitelná. Ty si dokážeš ublížit všude… I při plavání na hladině.“
„To bylo úžasný!“ nevnímala jsem ho. „Viděl jsi takovou tu modrou úzkou rybičku?“
„Viděl, já mám potápěčském kurz.“ Řekl milý bilančním hlasem (bilanční hlas – hlas, který dává tušit, že člověk cosi porovnává a z výsledku porovnávání je zmaten. V tomto případě. Já mám potápěčský kurz, umím dobře řídit vše včetně čtyřkolky. Ona čtyřkolku málem zničila a přizabila se při plavání na hladině. … … A jsme tady spolu.)
„Bylo to boží, já jdu ještě!“
„Nemůžeš do slaný vody, když…“
Žbluňk.
V letadle jsem se konečně odhodlala položit tu otázku. Převalovala jsem ji v hlavě od odjezdu z hotelu, cítila jsem její chuť na jazyku, ale přes pusu mi nějak nešla.
„Tak co, ještě pořád se mnou chceš bydlet?“ vypískla jsem nakonec tiše hlasem lehkým (lehký hlas – o nic nejde, vlastně mě vůbec odpověď nezajímá, říkám to jen tak, aby řeč nestála, napadlo mě to právě teď a vlastně to ani nemyslím vážně...)
Dlouho se na mě díval a neříkal nic, provokatér jeden.
„Ale jo.“
Komentáře (9)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
Záchranáři, držím palce. S tou si ještě užiješ. Ale zase to nebude nikdy nuda, a to za něco stojí :-)
to je děvče do deště a ještě je s ní sranda. Není nic horšího v životě po boku, když "To" nerozumí Tvému humoru.
Brumly miluji. Stačí mít smysl pro trochu jedovatého a poťouchlého humoru a člověk se baví.
Už řadu let jezdím zásadně sám, děvčata do deště jsou nedostatková a Brumlové byli v přesile. Ach.
Těším se na další zážitek, kdybys si ho měla komplet vymyslet. Hezký večer
Brumly miluji. Stačí mít smysl pro trochu jedovatého a poťouchlého humoru a člověk se baví.
Už řadu let jezdím zásadně sám, děvčata do deště jsou nedostatková a Brumlové byli v přesile. Ach.
Těším se na další zážitek, kdybys si ho měla komplet vymyslet. Hezký večer
3
Pliwatko | 21.07.2007, 11:57:08
Pliwatko | 21.07.2007, 11:57:08
oooo tak romantický konec...normálně já nikdy nešnorchloval..nějak me to nebere...a ty český rodiny to je fakt pruser...stydim se za nás,horší v evropě už sou asi jen poláci,haha
Armin: Užil si, zvlášť když jsem se učila vařit, prát, žehlit a další činnosti, které jsou k soužití zapotřebí:)
buteo: Děvče do deště, to já jsem. A shodou okolností déšť miluju. Dokonce tolik, že se o něm chystám psát
Pliwatko: Romantický konec... Jak se to vezme. Někdo by to mohl také brát jako úvod k hororu:)
buteo: Děvče do deště, to já jsem. A shodou okolností déšť miluju. Dokonce tolik, že se o něm chystám psát
Pliwatko: Romantický konec... Jak se to vezme. Někdo by to mohl také brát jako úvod k hororu:)
To víš, malý český člověk a snídaně formou švédských stolů... rodiče loni byli v Norsku, u vedlejšího stolu seděl starší pár (Češi, z toho samého zájezdu). Paní si nabrala vrchovatý talíř jídla, který vzápětí celý nacpala do své kabelky...no aspoň po ní nic nezbylo, že... asi brzo taky zavzpomínám na všechny ty naše zájezdy
Btw. Viděli jste Účastníky zájezdu? Myslím, že mnohé z těch scén mluví za vše.
P.S. Přeji Tobě i Záchranáři hodně zdaru v životě, já jsem na tom s šikovností asi jako ty, spíš hůř, naštěstí Milášššek umí vařit (ufff!)
Btw. Viděli jste Účastníky zájezdu? Myslím, že mnohé z těch scén mluví za vše.
P.S. Přeji Tobě i Záchranáři hodně zdaru v životě, já jsem na tom s šikovností asi jako ty, spíš hůř, naštěstí Milášššek umí vařit (ufff!)
[5], ale přiznám se,že jsem sice Čechy ještě nezapřel ale stalo se , že jsem se několikrát k nim nehlásil.
Bylo to, za polárním kruhem v Narviku v hotelu Royal /tuším bylo jeho jméno/, kde u vedlejšího stolu česká rodinka ládovala igelitku a pak se mě bezuzdně ptala, kudy na lanovku na sjezdovku a já odtušil veršíkem z maďarské básničky a zmizel. I tak mi bylo trapně za ně, za nás všechny i za pána presidenta i za ..dost
A tak jezdím sám, co pro důchodce není sice finančně nejvýhodnější, ale zas se můžu seznamovat se sobě rovnějšími, tedy mladými duchem a bez české deformace. Hezký večer
Bylo to, za polárním kruhem v Narviku v hotelu Royal /tuším bylo jeho jméno/, kde u vedlejšího stolu česká rodinka ládovala igelitku a pak se mě bezuzdně ptala, kudy na lanovku na sjezdovku a já odtušil veršíkem z maďarské básničky a zmizel. I tak mi bylo trapně za ně, za nás všechny i za pána presidenta i za ..dost
A tak jezdím sám, co pro důchodce není sice finančně nejvýhodnější, ale zas se můžu seznamovat se sobě rovnějšími, tedy mladými duchem a bez české deformace. Hezký večer
Přítulka plánuje dovolenou u moře na příští léto, sem na to zvědav. :o)
Letos není čas, pracuje se na společném bydlení. (vaření jí také moc nejde-mě naštěstí jo...)
Letos není čas, pracuje se na společném bydlení. (vaření jí také moc nejde-mě naštěstí jo...)
tak tohle zase nemá chybu!! Jak já už chci jet někam na dovolenou!! Čeští brumlové orvávající, mamonící, deroucí se na nejlepší místa s lokty u ramen, ano, ano...:) Ještě, že píšeš, protože bych si myslel, že se v pátém pokračování zabiješ:)) Ale chce s Tebou bydlet, tak je to vlastně všechno fajn:)
hezky napsaný, uplně to vidím :) můj zážitek ze šnorchlování je ten, že šnorchlování není nic pro mě... můj mozek zkrátka nechce připustit, že pod vodou se díky šnorchlu DÁ dýchat :DD takže jsem se takhle chvíli topila a přítul do toho na mě hulákal, že jsem naprosto neschopná, že šnorchlovat umí každej, dokonce i malý děti... no nic, smířila jsem se s tím, stávají se i horší věci :)
Žádné komentáře:
Okomentovat