Když byl, v minulosti, náš život pouhou snahou o přežití, neměli jsme možnost volby, pracovali jsme každý den na poli a každou chvíli přišli vojáci, poplenili, znásilnili, pár nás zabili šlo se dál, bylo to možná v lecčem jednodušší. Dnešní doba je protkaná příběhy o dokonalosti, sny o absolutním štěstí, absolutním souznění, absolutní pohodě... Že ač nám zdravý rozum říká, že nic tak absolutního neexistuje a není lásky bez bolesti, úspěchu bez obětování (obětování času, pohody nebo svědomí a morálky), blízkosti bez vzdalování... Stejně věříme chimérám a honíme se za nimi, protože podléhání chimérám je krásné a život v sebeklamu snesitelnější než zůstávání v zajetí železné logiky a selského rozumu.
V době vypjatého individualismu je nám vnucováno, že musíme být krásní, štíhlí, vzdělaní, bohatí, zdraví a nejlépe i mladí, musíme mít dokonalé vztahy, rodiny, zaměstnání, která nás baví, oblékat se podle módy, usmívat se a nekřížit ruce na hrudi, když s někým mluvíme, protože to znamená odmítání, jíst zdravý margarín a volat z malých telefonů, pít vodu abychom byli krásnější, jíst tvaroh bez tuku a plný umělých sladidel, být zodpovědně pojištění u těch nejlepších pojišťoven, mít krásné auto a vonět se parfémy, mazat se krémy a nebít naštvaní, protože zloba není zdravá a volit bychom měli podle slibů, které se nikdy nesplní, ale tak už to chodí, máte demokracii a koalice jsou koalice a demokracie je o hledání kompromisů (ale také popularity) přijatelných řešení (ale jen pro ty, kteří platí nejvíc), dobrého pro lidi (kteří si to platí a kteří mají dobré lobbisty)...
A normální člověk, kterému to trochu myslí, začne pochybovat o světě. Snaží se oprostit od vlivu společenského tlaku, snad se mu to i daří, ale platí za to negativními emocemi, jako je nespokojenost se světem, se společností, naštváním na vládu... A tak je přirozené hledat chvilková opojení v zajetí chimér a snažit se sám sebe přesvědčit, že alespoň v něčem dokonalost existuje a to něco jsou vztahy. A tak se člověk upíná k lidem jiným, idealizuje si je a věnuje jim energii, snaží se, aby bylo všechno vpořádku a když se setká s nepochopením a problémy, tak je naštvaný na chiméry za to, že jsou chimérami a neřídí se logikou a přitom právě proto hledal v jejich náruči zapomnění... A dostává se do kruhu naděje a odmítání a všechno ho přesvědčuje o tom, že život nestojí za nic a není v něm nic krásného a vlastně ani nemá smysl...
Tak kde je pravda? Která cesta je ta správná? Já nevím. Ztrácím se v tom stejně jako ostatní a balancuji mezi vsugerovaným štěstím a ubíjející realitou a bojuju o každý den... Ale dnes, když jsem se šla projít a viděla jsem rozkvetlé stromy..Tak mi přišlo, že možná není na škodu přimíchat do té sklenice emocí trochu pokory a smíření se a přestat se upínat na myšlenky a přemýšlet neustále nadtím, jestli je láska dost silná a dost opětovaná a dost dokonalá jestli a jak dlouho vydrží... A začít hledat krásu sama v sobě. A svět kolem brát trochu shovívavě a nezlobit se na něj za to, že mi hází do cesty víc překážek a utrpení než by měly normální dívky mého věku mít. A přestat se zlobit na sebe, že dělám chyby. Prostě to někdy jen tak pustit z hlavy a nechat svět plynout...
Nic objevného a hlubokého, já vím. Už Komenský krásně popisoval, že ráj máme v duši a hledat ho ve světě je cesta do pekel. Nic nového pod sluncem. ale stejně mi to trochu pomohlo. Koupila jsem jednomu odpornýmu bezdomovci bagetu a krabičku cigaret, co na tom, že si třeba za svůj osud může sám. Nic mi přece neudělá udělat mu den o něco hezčí. Není v mé pravomoci někoho soudit. To ne, ale v mé moci je některým lidem trochu zpříjemnit den úsměvem nebo pocitem sounáležitosti a zájmu. A přestat přemýšlet a nechat vše jen tak plynout je přece tak milé a osvěžující... Pokora. To je to, co nám nikdo nevnucuje, to je věc, na kterou se zapomíná v dnešním rychlém světě který postavil na vrchol všeho výkon, dokonalost a užívání si.
Nemám žádnou pointu ani návod na štěstí. Mám jenom tenhle prchavý okamžik pohody a snad i spokojenosti, který nespočívá v sebesugesci, ale vzniknul samovolně, sám od sebe, někde uvnitř mě. Tak ho posílám dál, třeba potěší.
misstriss | 5.05.2007, 14:37:00 |
Komentáře (1)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
který má čas všimnout si rozkvetlých stromů (sláva, že ještě jsou na světě rozkvetlé stromy)si nese pohodu v sobě. A dokáže ji předat i dál. A snad i nezabloudit v onom labyrintu světa, který tak přesně popsal náš českým školstvím léta opomíjený klasik.
Žádné komentáře:
Okomentovat