Zaujal mne článek na blogu Lucienne o zdravotnictví a následné reakce a články např. od Armina (jako jeden z mála totiž jenom nenadával). Zareagovala jsem vztyčením ukazováčku, který jsem namířila na jednu malou část z tohoto megabalíku problémů a využila jsem blog své veselé dcerky k přidání se do diskuse.
Základní otázkou, podle mého názoru je, zda problémy ve zdravotnictví, na které poukazují laici, vznikají z důvodů finančních (resp. nedostatek financí, nízké platy atd.) či z důvodů tzv. lidských. Jednoznačná odpověď samozřejmě není, ale proto jsem v úvodu zdůraznila, že se chci zabývat problémy, na které si stěžují laici – marodi a jejich příbuzní či kamarádi. Jednoduchou zkratkou se tak dostaneme k lidským vztahům – vztah lékař – pacient, zdravotní sestra – pacient, ……
Dlouho jsem ve zdravotnictví pracovala, tu práci jsem měla doopravdy ráda a taky jsem za ní dostávala mizerný peníz. Nikdy bych si ale nedovolila arogantní či přímo ignorující chování, se kterým jsem se setkala sama jako rodič dítěte – pacienta. Mám tři děti, které naštěstí příliš nemarodí, ale když už něco, pak to tzv. stojí za to.
Nejstarší dcera je dítětem socialistickým, tudíž zmíním pouze zkušenost, kterou jsem získala již po sametu. Ve věku 12ti let ochořela mononukleozou s atypickým průběhem, který si po několika dnech vyžádal hospitalizaci – diagnoza byla určena správně, laboratorně podložena, ale pan doktor na příjmu infekční kliniky na Bulovce mi, aniž se představil, sdělil, že na určení diagnozy se bude dva dny čekat, protože si to udělají sami. Dceru jsem přivezla do nemocnice z toho důvodu, že otok mandlí a lymfatických uzlin jí nejen bránil v polykání, ale znemožňoval dýchání. Nic naplat, šlo se na oddělení s tím, že diagnoza bude stanovena. Převzala nás sestra, která se poklusem vydala po schodech do druhého patra s válečným pokřikem: „maminko, neloudejte se tak, je to už velká holka…“ Nedbala jsem a pozvolna dostrkala svou supící dceru do pokoje. Večer se jí přitížilo, bylo zapotřebí aplikovat kortikoidy, stabilizovat dýchání….to víte, čekalo se na diagnozu – zaléčily se tedy akutní dýchací potíže, snížila se horečka, ale na cílenou medikaci se čekalo až bude potvrzena diagnoza.. A protože nebyla stanovena, dostala dcera nedietní jídlo v pevném skupenství, což při jejím stavu nebylo zcela optimální – koho by to napadlo, že? Třetí den se jí udělalo lépe, diagnoza byla potvrzena a tak, i když už mohla polykat, začala dostávat stravu mixovanou…..Prosím vás, šlo pouze o mononukleozu, byť s poněkud dramatickým průběhem, ale stejně mi ani po tolika letech nikdo nevymluví, že kdyby dcera nemusela ve svém stavu absolvovat převoz, zdlouhavý příjem a následný spurt do schodů, možná by se to dalo zvládnout jinak a lépe.Kdo ví. Alarmující byl ale fakt, jakým způsobem s námi jednali zdravotničtí pracovníci, lékařem na příjmu počínaje. Bylo mi jedno, že je neupravený a trochu jakoby upatlaný, ale hovořil mimo mne, díval se z okna, kdybych se cíleně nedotazovala, což ho stejně nijak zvlášť nezajímalo, celý jeho verbální projev by se omezil na: „hm, ty papíry si nechte (výpis od ošetřujícího lékaře s výsledky laboratorních vyšetření)“ a konečně, po přivolání sestry: „půjdete nahoru, na shledanou“. Zdravotní sestra se pak podivovala, cože jsme to za divnou línou dvojku, která nevyběhne schody s dušností a horečkou….A pak mne pasovaly na tu matku, co každý den prudí s dotazy po telefonu a trpělivě chodí na ochoz k oknu pokoje a prstovou abecedou komunikuje se svou dcerou.
Prostřední syn dostal ve třech letech laryngitidu jako svou úplně první nemoc. Do té doby neměl ani rýmu. Na příjem jsem vyrazila až když jsem věděla, že doma tu dušnost zkrátka asi nezvládneme – v Motole na příjmu byly perfektní sestřičky, které nás uklidnily, otevřely okna, aby bylo chladno a lépe se čekalo na pana doktora. Ten přišel za chvíli, systémem „datel“ začal na psacím stole vypisovat kartu a až po mém lehce hysterickém vyštěknutí, že syn je dušný se zvedl a jal se napichovat žílu. Se synem jsem mluvila jen já, snažila jsem se ho uklidnit, ale byl ve velké úzkosti a stresu, který umocňovala noční hodina, dušnost a „záludnost pana doktora“, který se zkrátka přiblížil a hledal….No, žílu se mu napíchnout nepodařilo,, ale syn téměř přestal dýchat, pak se použil spray a injekce do svalu. Následně jsem pana doktora udivila faktem, že chci být se synem na oddělení, protože nikdy ještě nespal sám, měl neklidné spaní i zdravý a doma, natož tady, po těch zážitcích. Bylo mi řečeno: „No, to nevim, nemáme pro vás postel..“ Tak jsem řekla, že mi stačí židle u postele, načež mi rozhořčený lékař odvětil „že tady nejsme v Rumunsku, aby matky seděly na zemi..“(psal se rok 1995!) Řekla jsem, že jim ho tam zkrátka nenechám a že tedy pojedeme jinam, pak mi sestra z oddělení potichu pravila, že to nějak uděláme.
Ošetřující lékařku jsem za dobu hospitalizace neviděla, vyšetřovat děti chodili medici, kteří se při poslechovém vyšetření potutelně ptali: „Nevíte, slyšel pan doktor na těch průduškách něco?“ Naštěstí neslyšel a bylo to tak správně, byl to průběh naprosto bez problémů, už druhý den byl synek v kondici. A pak se znovu dostavil problém s postelí, protože ta, na které jsem tu jednu noc strávila, byla přidělena jiné mamince… Domluvila jsem se tedy se sestrami, které sloužily noční, že bydlím 5 minut autem od nemocnice, že syna na oddělení uspím, odjedu, a kdyby bylo ouvej, ať klidně zavolají, že přijedu a pomůžu. A tady jsem se setkala s tím hrozným rozdílem – první noc, kterou jsem trávila doma mi sestra zavolala, odvolala se na naši domluvu a já byla ve špitále takřka ihned – syn nevzbudil celé oddělení a já byla klidná, že je v klidu. Druhou noc nikdo nevolal, tak jsem se do nemocnice vydala až po šesté ráno. Syn spal v pročurané posteli (nepočural se od dvou let). Požádal jsem tedy sestry (byla tam ještě noční směna, se kterou jsem měla stejnou dohodu, jako předchozí den) o čisté povlečení. Po celou dobu „přesunu do sucha“ se to dítě nevzbudilo! (Ale dýchalo, bylo růžové….). Bylo mi to divné, a tak když se sestřičky střídaly, ptala jsem se, jak bylo v noci? Odpověď mne odzbrojila: „No, byl děsněj, furt kvílel, řval, no málem nám vzbudil ostatní děcka, tak jsme mu pak něco dali, proto teď spí.“ Na můj dotaz, proč nezavolali mně,následovalo jen pokrčení ramen, kyselý obličej, vyjadřující maximální míru obtížnosti průběhu noční s mým uřvaným rozmazleným klukem… Zahanbeně přiznávám, že jsem s nezmohla na odpor. Syn spal ještě tři hodiny. Pak jsem začala shánět ošetřující lékařku, s tím, že chci podepsat revers. To trvalo další dvě hodiny, po které syn stále ještě spal. Bláhově jsem se domnívala, že když slušně, ale velmi odměřeně vyjádřím své námitky lékařce, že se snad někdo zamyslí, probudí nebo zareaguje, ale to byl velký omyl.
Po příjezdu domů syn vyzvrátil cosi (to bylo asi to něco jsme mu dali) a za odměnu jsme si přivezli z pobytu v nemocnici poměrně úpornou střevní infekci, která ho takříkajíc dorazila. Po dvou týdnech, kdy jsme se potkali se zdravotnictvím vypadal můj syn, jako když jsme se vrátili z války.
Třešinkou na dortu byla ale propouštěcí zpráva, která dorazila po urgencích našeho pediatra po dvou měsících a kde o „něčem na spaní“ ani o podepsaném reversu nebylo ani slovo.
Byla to v podstatě téměř běžná ochoření dětského či pubertálního období, jenom dva drobné banální případy dětských pacientů, ale potvrdily mi to, s čím jsem se setkala i sama, (např. výborné zážitky mám z porodnice – ze všech třech, vždy to stálo za popis – v případě zájmu poskytnu ), že totiž hlavně záleží na lidech. Vycházím z vlastní zkušenosti, coby rehabilitační sestry. Pracovala jsem v rámci „kolečka“ na všech odděleních, kde se rhb uplatňovala a pak jsem se specializovala na cvičení s dětmi ve stacionáři. Také jsem jednala s různými lidmi a s čistým svědomím mohu řici, že jsem se nikdy nedopustila takového typu jednání, které jsem popsala výš. Mně by to zkrátka přišlo „blbý“. Potkala jsem rodiče, kteří o diagnoze svého dítěte hodně věděli, diskutovali – nikdy mne to neurazilo ani nenaštvalo, pak samozřejmě přišli i lidé nepříjemní, arogantní, neslušní, vyskytly se konflikty i prostá nedorozumění, ale tak to prostě je, nejsme všichni úžasní, asertivní a stále dobře naladění. A u pacientů či jejich rodičů, dětí či jiných příbuzných těžko můžeme předpokládat, že přijdou do špitálu vysmátí, opálení, odpočatí a budou projevovat maximální míru pochopení pro těžkou práci lékařů a sester.
Je to zkrátka specifická oblast, kde se setkávají vystresovaní a často strachem vykolejení laici a lékaři či jiní zdravotníci namnoze nedobře placeni a přetíženi. Často se na vzájemná setkání připravují jako na vstup do ringu….A slovo, ať už vyřčené či naopak nepoužité, má velkou moc.
A kde hledat jádro pudla? V penězích nebo lidech? To nevím, vím jen, že pokud by se zadařilo výrazně dobře odměňovat zdravotníky, rozšířila by se možnost výběru, třeba by se pak povedlo mít kvalitní odborníky a zároveň slušné lidi. A taky je mi jasné, že je naštěstí stále hodně těch, kteří jsou odborně na úrovni a přitom neztratili schopnost empatie a vstřícného chování – jen se o nich tolik nemluví. Znáte to, co funguje, bereme jaksi samozřejmě, ale když začne něco drhnout….I na tohle mám případ z rodiny – před dvěma lety mi lékaři zachránili maminku – jaksi sami od sebe, bez úplatků,bez intervencí známých, dokonce na počátku, kdy nebylo zcela jasné , o co se jedná, s námi diskutovali, přijímali naše podněty (ať už si o nich mysleli cokoliv) a zkrátka nakonec se dílo povedlo. Ptala jsem se ošetřující lékařky, jak nejvhodněji odměnit personál, protože jsem jim zkrátka chtěla udělat radost a ona mi odpověděla, že je to samozřejmě jejich práce atd., ale co by je mohlo potěšit a patrně i pomoci u nadřízených (?) by byl osobní dopis s poděkováním. Tak jsem ho napsala.
Dlouho jsem ve zdravotnictví pracovala, tu práci jsem měla doopravdy ráda a taky jsem za ní dostávala mizerný peníz. Nikdy bych si ale nedovolila arogantní či přímo ignorující chování, se kterým jsem se setkala sama jako rodič dítěte – pacienta. Mám tři děti, které naštěstí příliš nemarodí, ale když už něco, pak to tzv. stojí za to.
Nejstarší dcera je dítětem socialistickým, tudíž zmíním pouze zkušenost, kterou jsem získala již po sametu. Ve věku 12ti let ochořela mononukleozou s atypickým průběhem, který si po několika dnech vyžádal hospitalizaci – diagnoza byla určena správně, laboratorně podložena, ale pan doktor na příjmu infekční kliniky na Bulovce mi, aniž se představil, sdělil, že na určení diagnozy se bude dva dny čekat, protože si to udělají sami. Dceru jsem přivezla do nemocnice z toho důvodu, že otok mandlí a lymfatických uzlin jí nejen bránil v polykání, ale znemožňoval dýchání. Nic naplat, šlo se na oddělení s tím, že diagnoza bude stanovena. Převzala nás sestra, která se poklusem vydala po schodech do druhého patra s válečným pokřikem: „maminko, neloudejte se tak, je to už velká holka…“ Nedbala jsem a pozvolna dostrkala svou supící dceru do pokoje. Večer se jí přitížilo, bylo zapotřebí aplikovat kortikoidy, stabilizovat dýchání….to víte, čekalo se na diagnozu – zaléčily se tedy akutní dýchací potíže, snížila se horečka, ale na cílenou medikaci se čekalo až bude potvrzena diagnoza.. A protože nebyla stanovena, dostala dcera nedietní jídlo v pevném skupenství, což při jejím stavu nebylo zcela optimální – koho by to napadlo, že? Třetí den se jí udělalo lépe, diagnoza byla potvrzena a tak, i když už mohla polykat, začala dostávat stravu mixovanou…..Prosím vás, šlo pouze o mononukleozu, byť s poněkud dramatickým průběhem, ale stejně mi ani po tolika letech nikdo nevymluví, že kdyby dcera nemusela ve svém stavu absolvovat převoz, zdlouhavý příjem a následný spurt do schodů, možná by se to dalo zvládnout jinak a lépe.Kdo ví. Alarmující byl ale fakt, jakým způsobem s námi jednali zdravotničtí pracovníci, lékařem na příjmu počínaje. Bylo mi jedno, že je neupravený a trochu jakoby upatlaný, ale hovořil mimo mne, díval se z okna, kdybych se cíleně nedotazovala, což ho stejně nijak zvlášť nezajímalo, celý jeho verbální projev by se omezil na: „hm, ty papíry si nechte (výpis od ošetřujícího lékaře s výsledky laboratorních vyšetření)“ a konečně, po přivolání sestry: „půjdete nahoru, na shledanou“. Zdravotní sestra se pak podivovala, cože jsme to za divnou línou dvojku, která nevyběhne schody s dušností a horečkou….A pak mne pasovaly na tu matku, co každý den prudí s dotazy po telefonu a trpělivě chodí na ochoz k oknu pokoje a prstovou abecedou komunikuje se svou dcerou.
Prostřední syn dostal ve třech letech laryngitidu jako svou úplně první nemoc. Do té doby neměl ani rýmu. Na příjem jsem vyrazila až když jsem věděla, že doma tu dušnost zkrátka asi nezvládneme – v Motole na příjmu byly perfektní sestřičky, které nás uklidnily, otevřely okna, aby bylo chladno a lépe se čekalo na pana doktora. Ten přišel za chvíli, systémem „datel“ začal na psacím stole vypisovat kartu a až po mém lehce hysterickém vyštěknutí, že syn je dušný se zvedl a jal se napichovat žílu. Se synem jsem mluvila jen já, snažila jsem se ho uklidnit, ale byl ve velké úzkosti a stresu, který umocňovala noční hodina, dušnost a „záludnost pana doktora“, který se zkrátka přiblížil a hledal….No, žílu se mu napíchnout nepodařilo,, ale syn téměř přestal dýchat, pak se použil spray a injekce do svalu. Následně jsem pana doktora udivila faktem, že chci být se synem na oddělení, protože nikdy ještě nespal sám, měl neklidné spaní i zdravý a doma, natož tady, po těch zážitcích. Bylo mi řečeno: „No, to nevim, nemáme pro vás postel..“ Tak jsem řekla, že mi stačí židle u postele, načež mi rozhořčený lékař odvětil „že tady nejsme v Rumunsku, aby matky seděly na zemi..“(psal se rok 1995!) Řekla jsem, že jim ho tam zkrátka nenechám a že tedy pojedeme jinam, pak mi sestra z oddělení potichu pravila, že to nějak uděláme.
Ošetřující lékařku jsem za dobu hospitalizace neviděla, vyšetřovat děti chodili medici, kteří se při poslechovém vyšetření potutelně ptali: „Nevíte, slyšel pan doktor na těch průduškách něco?“ Naštěstí neslyšel a bylo to tak správně, byl to průběh naprosto bez problémů, už druhý den byl synek v kondici. A pak se znovu dostavil problém s postelí, protože ta, na které jsem tu jednu noc strávila, byla přidělena jiné mamince… Domluvila jsem se tedy se sestrami, které sloužily noční, že bydlím 5 minut autem od nemocnice, že syna na oddělení uspím, odjedu, a kdyby bylo ouvej, ať klidně zavolají, že přijedu a pomůžu. A tady jsem se setkala s tím hrozným rozdílem – první noc, kterou jsem trávila doma mi sestra zavolala, odvolala se na naši domluvu a já byla ve špitále takřka ihned – syn nevzbudil celé oddělení a já byla klidná, že je v klidu. Druhou noc nikdo nevolal, tak jsem se do nemocnice vydala až po šesté ráno. Syn spal v pročurané posteli (nepočural se od dvou let). Požádal jsem tedy sestry (byla tam ještě noční směna, se kterou jsem měla stejnou dohodu, jako předchozí den) o čisté povlečení. Po celou dobu „přesunu do sucha“ se to dítě nevzbudilo! (Ale dýchalo, bylo růžové….). Bylo mi to divné, a tak když se sestřičky střídaly, ptala jsem se, jak bylo v noci? Odpověď mne odzbrojila: „No, byl děsněj, furt kvílel, řval, no málem nám vzbudil ostatní děcka, tak jsme mu pak něco dali, proto teď spí.“ Na můj dotaz, proč nezavolali mně,následovalo jen pokrčení ramen, kyselý obličej, vyjadřující maximální míru obtížnosti průběhu noční s mým uřvaným rozmazleným klukem… Zahanbeně přiznávám, že jsem s nezmohla na odpor. Syn spal ještě tři hodiny. Pak jsem začala shánět ošetřující lékařku, s tím, že chci podepsat revers. To trvalo další dvě hodiny, po které syn stále ještě spal. Bláhově jsem se domnívala, že když slušně, ale velmi odměřeně vyjádřím své námitky lékařce, že se snad někdo zamyslí, probudí nebo zareaguje, ale to byl velký omyl.
Po příjezdu domů syn vyzvrátil cosi (to bylo asi to něco jsme mu dali) a za odměnu jsme si přivezli z pobytu v nemocnici poměrně úpornou střevní infekci, která ho takříkajíc dorazila. Po dvou týdnech, kdy jsme se potkali se zdravotnictvím vypadal můj syn, jako když jsme se vrátili z války.
Třešinkou na dortu byla ale propouštěcí zpráva, která dorazila po urgencích našeho pediatra po dvou měsících a kde o „něčem na spaní“ ani o podepsaném reversu nebylo ani slovo.
Byla to v podstatě téměř běžná ochoření dětského či pubertálního období, jenom dva drobné banální případy dětských pacientů, ale potvrdily mi to, s čím jsem se setkala i sama, (např. výborné zážitky mám z porodnice – ze všech třech, vždy to stálo za popis – v případě zájmu poskytnu ), že totiž hlavně záleží na lidech. Vycházím z vlastní zkušenosti, coby rehabilitační sestry. Pracovala jsem v rámci „kolečka“ na všech odděleních, kde se rhb uplatňovala a pak jsem se specializovala na cvičení s dětmi ve stacionáři. Také jsem jednala s různými lidmi a s čistým svědomím mohu řici, že jsem se nikdy nedopustila takového typu jednání, které jsem popsala výš. Mně by to zkrátka přišlo „blbý“. Potkala jsem rodiče, kteří o diagnoze svého dítěte hodně věděli, diskutovali – nikdy mne to neurazilo ani nenaštvalo, pak samozřejmě přišli i lidé nepříjemní, arogantní, neslušní, vyskytly se konflikty i prostá nedorozumění, ale tak to prostě je, nejsme všichni úžasní, asertivní a stále dobře naladění. A u pacientů či jejich rodičů, dětí či jiných příbuzných těžko můžeme předpokládat, že přijdou do špitálu vysmátí, opálení, odpočatí a budou projevovat maximální míru pochopení pro těžkou práci lékařů a sester.
Je to zkrátka specifická oblast, kde se setkávají vystresovaní a často strachem vykolejení laici a lékaři či jiní zdravotníci namnoze nedobře placeni a přetíženi. Často se na vzájemná setkání připravují jako na vstup do ringu….A slovo, ať už vyřčené či naopak nepoužité, má velkou moc.
A kde hledat jádro pudla? V penězích nebo lidech? To nevím, vím jen, že pokud by se zadařilo výrazně dobře odměňovat zdravotníky, rozšířila by se možnost výběru, třeba by se pak povedlo mít kvalitní odborníky a zároveň slušné lidi. A taky je mi jasné, že je naštěstí stále hodně těch, kteří jsou odborně na úrovni a přitom neztratili schopnost empatie a vstřícného chování – jen se o nich tolik nemluví. Znáte to, co funguje, bereme jaksi samozřejmě, ale když začne něco drhnout….I na tohle mám případ z rodiny – před dvěma lety mi lékaři zachránili maminku – jaksi sami od sebe, bez úplatků,bez intervencí známých, dokonce na počátku, kdy nebylo zcela jasné , o co se jedná, s námi diskutovali, přijímali naše podněty (ať už si o nich mysleli cokoliv) a zkrátka nakonec se dílo povedlo. Ptala jsem se ošetřující lékařky, jak nejvhodněji odměnit personál, protože jsem jim zkrátka chtěla udělat radost a ona mi odpověděla, že je to samozřejmě jejich práce atd., ale co by je mohlo potěšit a patrně i pomoci u nadřízených (?) by byl osobní dopis s poděkováním. Tak jsem ho napsala.
Komentáře (18)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
Omlouvám se všem komentujícím (jmenovitě Lucienne a Jejka), ale díky tomu, že jsem nechala počítač bez dozoru, mému mladšímu bratrovi (a nejmladšímu synovi autorky článku:) se povedlo (nechápu jak), že článek zmizel. Musela jsem ho vložit znovu. Slibuji, že se tato situace nebude opakovat:)
2 Ztracené komentáře
misstriss | 07.06.2007, 19:41:36
misstriss | 07.06.2007, 19:41:36
Jejka: Zdravotnictví - epizoda sama pro sebe.
Lucienne: Výborný článek a děkuji za něj!
Lucienne: Výborný článek a děkuji za něj!
...který jsem mezitím poslal :-)
Takže ještě jednou:
Těžko co dodat, tvoje zkušenosti jsou otřesné. Tím více smekám před moudrostí a nadhledem, se kterým jsi v posledních dvou odstavcích došla ke správným závěrům. Díky.
Takže ještě jednou:
Těžko co dodat, tvoje zkušenosti jsou otřesné. Tím více smekám před moudrostí a nadhledem, se kterým jsi v posledních dvou odstavcích došla ke správným závěrům. Díky.
Velká pravda je, že všechny profese v podstatě záleží na lidech. Doktoři se občas chovají jako by jim patřil svět a občas to jsou pánové a dámy opravdu na svých místech. Je to těžko soudit, můžeme narazit na blbce i na skvělé lidi. Je to opravdu o jen o lidech. ;) Díky za milý článek!
5 Další ztracený komentář (asi skřítci)
misstriss | 08.06.2007, 12:16:29
misstriss | 08.06.2007, 12:16:29
autor: Eliza
Článek který zde popisuje vaše zkušenosti se zdarvotnictvím, je jenom jakoby odvárek čaje, co si už zažila naše rodina. ( publikovala jsem to už jinde, nechci se opakovat) dcera v 6 letech = nepoznané prasklé slepé střevo,
manžel při infarktu diagnostikován = natažený sval v zádech po hokeji,
druhá dcera= poporodní laktační psychoza s odesláním do Bohnic= správná diagnoza je rakovina štítné žlázy a následné rozjetí se roztroušené sklerózy
a u mně po spontálním potratu v 6. měsíci těhotenství zavedena transfuze = špatně určená krevní skupina a následný třítýdení boj o holý život.
Takže já nevím, jestli je to jenom o penězích, už mi to připadá divné i v odbornosti lékařů.
Článek který zde popisuje vaše zkušenosti se zdarvotnictvím, je jenom jakoby odvárek čaje, co si už zažila naše rodina. ( publikovala jsem to už jinde, nechci se opakovat) dcera v 6 letech = nepoznané prasklé slepé střevo,
manžel při infarktu diagnostikován = natažený sval v zádech po hokeji,
druhá dcera= poporodní laktační psychoza s odesláním do Bohnic= správná diagnoza je rakovina štítné žlázy a následné rozjetí se roztroušené sklerózy
a u mně po spontálním potratu v 6. měsíci těhotenství zavedena transfuze = špatně určená krevní skupina a následný třítýdení boj o holý život.
Takže já nevím, jestli je to jenom o penězích, už mi to připadá divné i v odbornosti lékařů.
...to není jenom o penězích. Je to TAKY o penězích. Je to HLAVNĚ o lidech. Je to HODNĚ o nás.
Tohle je pozůstatek socialismu, který bude trvat ještě desítky let. Problém je na školách a je to věc transgeneračního přenosu mezi lékařem a medikem. Dokud lékařský fakulty kompletně nepřebudujou systém výuky včetně využití lidských zdrojů, bude to na dlouho. Ale de facto stejný to je v případě pedagogických fakult.
Taky přidám jeden příklad, kdy arogantní a lhostejný "pan doktor" po fotbale "zrentgenoval" spoluhráči holeň rukou přes kalhoty a odkázal ho na pytlík s ledem, načež se při dalším vyšetření o několik týdnů později zjistila zlomenina...
Taky přidám jeden příklad, kdy arogantní a lhostejný "pan doktor" po fotbale "zrentgenoval" spoluhráči holeň rukou přes kalhoty a odkázal ho na pytlík s ledem, načež se při dalším vyšetření o několik týdnů později zjistila zlomenina...
Druhá věc, kterou jsem zapomněl zmínit je, že by v každý pomáhající profesi měla fungovat kvalitní supervize...
9
maminka | 08.06.2007, 15:05:06
maminka | 08.06.2007, 15:05:06
Armin: Právě kvůli svým posledním dvěma odstavcům nemohu souhlasit s tím nahazováním typu je to hodně o nás, hodně o naší společnosti.Zavání mi to silně alibistickým principem kolektivní viny. Nemyslím si, že platí bezezbytku, že jaká společnost=takové zdravotnictví(státní).Příkladem budiž dost děsivý systém švédského státního (socialistického) zdravotnictví (osobní zkušenost).
jayee: Souhlasím, a navíc od několika kamarádů - lékařů vím, že není zas tak velký zájem o vnitřní změnu - empatický, vstřícný a pacienta respektující lékař byl kolektivem ostatních doktorů "vyštípán", má kamarádka při atestačním kolečku na interně trpěla jako zvíře, protože byla,mimo jiné,kárána za to, že lidsky a na lékařském pokoji,(který byl v té době prázdný), sdělovala příbuzným, že jejich otec zemřel..
jayee: Souhlasím, a navíc od několika kamarádů - lékařů vím, že není zas tak velký zájem o vnitřní změnu - empatický, vstřícný a pacienta respektující lékař byl kolektivem ostatních doktorů "vyštípán", má kamarádka při atestačním kolečku na interně trpěla jako zvíře, protože byla,mimo jiné,kárána za to, že lidsky a na lékařském pokoji,(který byl v té době prázdný), sdělovala příbuzným, že jejich otec zemřel..
10
Jejka | 08.06.2007, 16:45:59
Jejka | 08.06.2007, 16:45:59
Tak - stanou se i horší věci. Nepsala jsem nic inteligentního :))
...není to o žádné kolektivní vině. Je to o tom, že jaká je společnost, takoví jsou i její členové. I doktoři. I sestry.
A taky o tom, že dokud se nenaučíme bránit, nic se nezmění. Co jsi například dělala s tím, že ti dali propouštěcí zprávu po dvou měsících a nepravdivou?
A taky o tom, že dokud se nenaučíme bránit, nic se nezmění. Co jsi například dělala s tím, že ti dali propouštěcí zprávu po dvou měsících a nepravdivou?
12
maminka | 08.06.2007, 20:30:15
maminka | 08.06.2007, 20:30:15
Armin: Bránit se účinně mohu, pokud jsem v alespoň částečně vyrovnaném vztahu, což rozhodně není vztah lékař-pacient. Budu-li nespokojena s vyjádřením byrokrata na úřadě, načtu si zákon, který se týká např. mé nevyřízené (či špatně vyřízené atd.) žádosti a mohu argumentovat.Těžko si mohu nastudovat správné lékařské postupy, určování diagnóz apod. Té ošetřující lékařce jsem své námitky sdělila - v to, zda si z toho pro příště něco odnesla tiše doufám. Nepochybuji o tom, že dokumentace bude přesně sedět s propouštěcí zprávou a na zpoždění v zaslání jsme si stěžovali s mým pediatrem - na vině byla údajně pošta.
...můžeš argumentovat i s doktorem. Nebo si na něj stěžovat. Nebo ho zažalovat.
Vím že je to těžké. Ale dokud to nezačnou pacienti dělat, NIC se nezmění... a nikdo to za ně neudělá...
Zkusím někdy sepsat na svém blogu zásady sebeobrany pacienta ;-)
Vím že je to těžké. Ale dokud to nezačnou pacienti dělat, NIC se nezmění... a nikdo to za ně neudělá...
Zkusím někdy sepsat na svém blogu zásady sebeobrany pacienta ;-)
To je jako vinit šikanovaného z toho, že existuje šikana.
Vím o spoustě lidí, kteří se o boj za spravedlnost snažili. Nikdo z nich se nedovolal. Právě proto (jak psala máma), že se jedná o nerovný vztah. Většinou to skončilo obligátním: tvrzení proti tvrzení, lékař lékaře podpoří a "přikryje" a jeho slovo má (pochopitelně) větší váhu. Těžko může laik nastudovat správné lékařské postupy a i kdyby tak učinil, slovo laika proti slovu odborníka nemá váhu.
Samozřejmě je lepší bránit se než nečinně přihlížet. Ale (bohužel) implikace začneme se bránit => Něco se změní je pochybná.
Proč? Protože (ta hlavní) chyba není v pacientech, ale v systému.
Vím o spoustě lidí, kteří se o boj za spravedlnost snažili. Nikdo z nich se nedovolal. Právě proto (jak psala máma), že se jedná o nerovný vztah. Většinou to skončilo obligátním: tvrzení proti tvrzení, lékař lékaře podpoří a "přikryje" a jeho slovo má (pochopitelně) větší váhu. Těžko může laik nastudovat správné lékařské postupy a i kdyby tak učinil, slovo laika proti slovu odborníka nemá váhu.
Samozřejmě je lepší bránit se než nečinně přihlížet. Ale (bohužel) implikace začneme se bránit => Něco se změní je pochybná.
Proč? Protože (ta hlavní) chyba není v pacientech, ale v systému.
No tohle, ztratil se mi komentář. Tak ještě jednou - nikdy nepochopím lidi, kteří odmítají chápat to, že se rodiče bojí o svý nemocný děti. Ať už jde o jakkoliv "banální" onemocnění. Odstrašujících příkladů známe myslím dost...
Na mail mi komentář přišel (oba), ale tady se nezobrazil. Nechápu proč, zřejmě tady řádí duchové:)
Všem nespokojeným se stavem našeho zdravotnictví: zkusili jste si přečíst tzv. zákon o péči o zdraví lidu, který pochází z dob hluboké totality a stále (po drobných úpravách) platí? Jak může vypadat zdravotnictví, založené na takovém zákoně? A jaký má takový zákon smysl?
Žádné komentáře:
Okomentovat