„Už jsme spolu dlouho nic nepodnikli.“ nadhodila jsem milému někdy na podzim minulého roku.
„Ty máš dojem, že jsme spolu málo?“ otázal se překvapeně.
Mám.
„Nemám.“ řekla jsem nahlas nepřesvědčivě. Nechtěla jsem působit dojmem závislé a omezující dívky, která nemá své zájmy. Chtěla jsem působit dojmem nezávislé dívky, která nevyčítá a neomezuje, které by si měl muž vážit a neměl by ztrácet motivaci ji čas od času dobývat.
„Vždyť jsme spolu pořád.“ odvětil milý, který si mého nepřesvědčivého tónu všimnul.
Pořád? Naposledy jsme spolu někam vyrazili v srpnu...
„Ty máš dojem, že jsme spolu málo?“ otázal se překvapeně.
Mám.
„Nemám.“ řekla jsem nahlas nepřesvědčivě. Nechtěla jsem působit dojmem závislé a omezující dívky, která nemá své zájmy. Chtěla jsem působit dojmem nezávislé dívky, která nevyčítá a neomezuje, které by si měl muž vážit a neměl by ztrácet motivaci ji čas od času dobývat.
„Vždyť jsme spolu pořád.“ odvětil milý, který si mého nepřesvědčivého tónu všimnul.
Pořád? Naposledy jsme spolu někam vyrazili v srpnu...
Nikdy mi nevadilo trávit čas sama. Naopak.
Mezi lidmi jsem ráda, miluju rozhovory s přáteli, ale i bez nich dokáži volný čas kvalitně užít a využít.
Číst. Psát. Projet se na kole. Jít na procházku. Podívat se na hezký film. Jít si zaplavat. Nebo jen tak odpočívat po namáhavém pracovně-školním týdnu, brouzdat po netu, přemýšlet.
Nechápu lidi, kteří se sami nudí.
Když jsem se stěhovala k milému, měla jsem obavy, že mi bude jeho každodenní přítomnost vadit.
Jiné dívky by možná jeho pracovně-dvouškolní vytíženost hůře snášely. Já se přistihla, že i když doma týden skoro není, jsem spokojená. Mám dost času na sebe a své aktivity a to stýskání po něm a těšení se na něj je krásné.
Nevadilo mi, že jsme spolu málo. Chyběly mi společné zážitky.
Nadhodila jsem téma společně tráveného času v dlouhodobém soužití na kávě s Blondýnkou. Blondýnka je má bývala spolužačka z gymplu. Je prototypem samičky, která si užívá odpoledne v nákupním centru. Je docela hezká, takovým tím vyšlechtěným modelkovským způsobem, je vtipná a zábavná, překvapivě upřímná až drzá. A s muži to umí. Pro rozdílnost zájmů se vídáme zřídka. V její společnosti se první dvě hodiny skvěle odreaguji, pak mě začne bolet hlava.
„Chlapům úplně stačí, když vedle tebe večer usnou a ráno se probudí, aby měli pocit, že jsou s tebou pořád.“ poučila mě Blondýnka a prohlížela si přitom gelové nehty.
„Pak maj volnej víkend a chtěj vyrazit s kámošema, protože se s nima 14 dnů neviděli a s tebou jsou přece každej den.“
„Hm.“ moje naivní představy o tom, že milému zážitky se mnou chybí, se rozplývaly ve vinném střiku a byly utloukány bubnováním gelových nehtů na desce stolu.
„Hlavně mu to proboha nevyčítej!“ zamávala mi Blondýnka výstražně před očima gelovým pařátkem, když si všimla mého zadumaného výrazu.
„Chlapi nesnášej jakejkoliv nátlak a úplně nejvíc nesnášej výčitky. To by mohl taky příště místo za kámošema vyrazit někam, kde se nevyčítá.“
Nevyčítat, to je jasný. Říkala jsem si pro sebe vědoucně. To bych přece nikdy neudělala. Já jsem přece úžasná partnerka co neomezuje, nevyčítá a vede jen konstruktivní diskuse.
Ovšem i když má člověk teorii zmáklou, praxe vypadá jinak.
Znáte to.
Ráno vstanete po třetím zamáčknutí budíku a pohled do zrcadla vás vyděsí. Dobíháte autobus nebo stojíte v zácpě, ve škole či v práci lavina stresu zlikviduje poslední zbytky dobré nálady, matky a manželky mohou přidat do výčtu zabijáků vyrovnanosti zlobivé dítko, těžký nákup, z ničeho vzniknuvší nepořádek v bytě a další libůstky všedního dne. Většinou je člověk s přehledem přehlédne, někdy se ale nepříjemnosti nahromadí a vytvoří tikající bombu. Když pak dorazí do bytu on i ona, oba se svojí malou bombou za krkem, stačí zdánlivě nevinná poznámka, pohled nebo ušklíbnutí a sousedi se diví, kde se vzal za oknem ten atomový hřib. Méně metaforicky zdatní sousedé znalecky pokývají hlavou, když jim třískání dveří rozvibruje strop, zvědaví sousedé si dojdou do koupelny v paneláku hádku škodolibě poslechnout.
Moje osobní bomba vybuchla jednoho šedého podzimního večera a sousedi si to opravdu užili. Představa o mé partnerské dokonalosti vzala za své a spustila lavinu nedorozumění.
On si myslel, že mu zakazuji kamarády. Přece s nimi chodí jen občas! Nechodí za ženskýma, netráví večery u piva, na co si proboha stěžuju? Byl ublížen a nedoceněn.
Já zapomněla na své přesvědčení o zdravém stereotypu a myslela si, že je smutné trávit ten vzácný volný čas odděleně.
On si myslel, že jsme spolu přece každý den.
Já si myslela, že sice jsme spolu každý den, ale těch pár společných hodin než jdeme spát není společně strávený čas. Nechci přece, aby mě překvapoval a nosil mi růže každý týden. Nechci, aby kvůli mně zanedbával svoje zájmy. Chci jen třeba jednou za čtrnáct dnů někam vyrazit.
On si myslel, že teda když něco chci podnikat, tak to mám naplánovat.
Já, že těžko mohu plánovat, když on mi pořád tvrdí, že nemá čas a když už ho má, domluví si kamarády a mě postaví před hotovou věc. Řekne – zítra budem spolu. Spolu ale spočívá v tom, že se věnuje povinnostem, učí se do školy a já ho nechci od jeho povinností odvádět. Když to udělám, jsem upozorněna, že toho má moc.
Výměna názorů přinesla jediný efekt. Milý získal utkvělou představu, že ho omezuji. A já se mlátila do hlavy, jak jsem mohla při komunikaci s mužem udělat tolik chyb, když přece vím, že takhle se to dělat nemá.
Polepším se.
Slíbila jsem si.
Možnost se naskytla tenhle pátek.
Co budeme delat vecer?
Sel bych zaparit s kamaradama.
Když mi sms přišla, prolétl mi hlavou jasný scénář. Já, jakožto neomezující milovaná nebudu nic namítat a najdu si také svůj program. On se o víkendu bude muset učit a nebude chtít někam jít, vždyť je se mnou přece pořád a teď má povinnosti. Já i přes snahu a sebekázeň budu vyzařovat zklamání a vyjdu z toho jako bytost sobecká (odvádím ho od povinností) a omezující (přeloží si to tak, že mi vadí kamarádi). Rozhodla jsem se tedy hned zpočátku vystoupit z role té, která neomezuje a dala návrh s následující hlavní myšlenkou:
Nepůjdeš s kamarády. Půjdeš se mnou a kamarády odložíš na zítra, kdy i já mám svůj program.
Napsáno elegantně, mile, s otazníkem a smajlíkem.
Návrh byl přijat a páteční večer jsme nabrali společných zážitků do zásoby. Navíc jsme si výborně popovídali, špičkovali se a sváděli.
Zvláštní.
Když jsem se snažila neomezovat a proti večeru s klukama se nijak neohrazovala (sama omezování nemám ráda a jsem názoru, že každému vztahu prospěje, když si oba partneři nechají své zájmy a „své lidi“), dopadlo to jeho přesvědčením, že jsem stíhačka.
Teď, když jsem naopak večer s kamarády zakázala (svým způsobem) a přiměla ho změnit plány, iluze neomezování mi zůstala. Večer byl milý, zábavný a vzrušující, přítel odložení schůzky s přáteli nelitoval, má spokojenost se promítla i do ložnice a na víkendovou vytíženost studiem doplatili jeho přátelé (decentně), zatímco já se skvěle bavila „mezi svými“.
Mezi lidmi jsem ráda, miluju rozhovory s přáteli, ale i bez nich dokáži volný čas kvalitně užít a využít.
Číst. Psát. Projet se na kole. Jít na procházku. Podívat se na hezký film. Jít si zaplavat. Nebo jen tak odpočívat po namáhavém pracovně-školním týdnu, brouzdat po netu, přemýšlet.
Nechápu lidi, kteří se sami nudí.
Když jsem se stěhovala k milému, měla jsem obavy, že mi bude jeho každodenní přítomnost vadit.
Jiné dívky by možná jeho pracovně-dvouškolní vytíženost hůře snášely. Já se přistihla, že i když doma týden skoro není, jsem spokojená. Mám dost času na sebe a své aktivity a to stýskání po něm a těšení se na něj je krásné.
Nevadilo mi, že jsme spolu málo. Chyběly mi společné zážitky.
Nadhodila jsem téma společně tráveného času v dlouhodobém soužití na kávě s Blondýnkou. Blondýnka je má bývala spolužačka z gymplu. Je prototypem samičky, která si užívá odpoledne v nákupním centru. Je docela hezká, takovým tím vyšlechtěným modelkovským způsobem, je vtipná a zábavná, překvapivě upřímná až drzá. A s muži to umí. Pro rozdílnost zájmů se vídáme zřídka. V její společnosti se první dvě hodiny skvěle odreaguji, pak mě začne bolet hlava.
„Chlapům úplně stačí, když vedle tebe večer usnou a ráno se probudí, aby měli pocit, že jsou s tebou pořád.“ poučila mě Blondýnka a prohlížela si přitom gelové nehty.
„Pak maj volnej víkend a chtěj vyrazit s kámošema, protože se s nima 14 dnů neviděli a s tebou jsou přece každej den.“
„Hm.“ moje naivní představy o tom, že milému zážitky se mnou chybí, se rozplývaly ve vinném střiku a byly utloukány bubnováním gelových nehtů na desce stolu.
„Hlavně mu to proboha nevyčítej!“ zamávala mi Blondýnka výstražně před očima gelovým pařátkem, když si všimla mého zadumaného výrazu.
„Chlapi nesnášej jakejkoliv nátlak a úplně nejvíc nesnášej výčitky. To by mohl taky příště místo za kámošema vyrazit někam, kde se nevyčítá.“
Nevyčítat, to je jasný. Říkala jsem si pro sebe vědoucně. To bych přece nikdy neudělala. Já jsem přece úžasná partnerka co neomezuje, nevyčítá a vede jen konstruktivní diskuse.
Ovšem i když má člověk teorii zmáklou, praxe vypadá jinak.
Znáte to.
Ráno vstanete po třetím zamáčknutí budíku a pohled do zrcadla vás vyděsí. Dobíháte autobus nebo stojíte v zácpě, ve škole či v práci lavina stresu zlikviduje poslední zbytky dobré nálady, matky a manželky mohou přidat do výčtu zabijáků vyrovnanosti zlobivé dítko, těžký nákup, z ničeho vzniknuvší nepořádek v bytě a další libůstky všedního dne. Většinou je člověk s přehledem přehlédne, někdy se ale nepříjemnosti nahromadí a vytvoří tikající bombu. Když pak dorazí do bytu on i ona, oba se svojí malou bombou za krkem, stačí zdánlivě nevinná poznámka, pohled nebo ušklíbnutí a sousedi se diví, kde se vzal za oknem ten atomový hřib. Méně metaforicky zdatní sousedé znalecky pokývají hlavou, když jim třískání dveří rozvibruje strop, zvědaví sousedé si dojdou do koupelny v paneláku hádku škodolibě poslechnout.
Moje osobní bomba vybuchla jednoho šedého podzimního večera a sousedi si to opravdu užili. Představa o mé partnerské dokonalosti vzala za své a spustila lavinu nedorozumění.
On si myslel, že mu zakazuji kamarády. Přece s nimi chodí jen občas! Nechodí za ženskýma, netráví večery u piva, na co si proboha stěžuju? Byl ublížen a nedoceněn.
Já zapomněla na své přesvědčení o zdravém stereotypu a myslela si, že je smutné trávit ten vzácný volný čas odděleně.
On si myslel, že jsme spolu přece každý den.
Já si myslela, že sice jsme spolu každý den, ale těch pár společných hodin než jdeme spát není společně strávený čas. Nechci přece, aby mě překvapoval a nosil mi růže každý týden. Nechci, aby kvůli mně zanedbával svoje zájmy. Chci jen třeba jednou za čtrnáct dnů někam vyrazit.
On si myslel, že teda když něco chci podnikat, tak to mám naplánovat.
Já, že těžko mohu plánovat, když on mi pořád tvrdí, že nemá čas a když už ho má, domluví si kamarády a mě postaví před hotovou věc. Řekne – zítra budem spolu. Spolu ale spočívá v tom, že se věnuje povinnostem, učí se do školy a já ho nechci od jeho povinností odvádět. Když to udělám, jsem upozorněna, že toho má moc.
Výměna názorů přinesla jediný efekt. Milý získal utkvělou představu, že ho omezuji. A já se mlátila do hlavy, jak jsem mohla při komunikaci s mužem udělat tolik chyb, když přece vím, že takhle se to dělat nemá.
Polepším se.
Slíbila jsem si.
Možnost se naskytla tenhle pátek.
Co budeme delat vecer?
Sel bych zaparit s kamaradama.
Když mi sms přišla, prolétl mi hlavou jasný scénář. Já, jakožto neomezující milovaná nebudu nic namítat a najdu si také svůj program. On se o víkendu bude muset učit a nebude chtít někam jít, vždyť je se mnou přece pořád a teď má povinnosti. Já i přes snahu a sebekázeň budu vyzařovat zklamání a vyjdu z toho jako bytost sobecká (odvádím ho od povinností) a omezující (přeloží si to tak, že mi vadí kamarádi). Rozhodla jsem se tedy hned zpočátku vystoupit z role té, která neomezuje a dala návrh s následující hlavní myšlenkou:
Nepůjdeš s kamarády. Půjdeš se mnou a kamarády odložíš na zítra, kdy i já mám svůj program.
Napsáno elegantně, mile, s otazníkem a smajlíkem.
Návrh byl přijat a páteční večer jsme nabrali společných zážitků do zásoby. Navíc jsme si výborně popovídali, špičkovali se a sváděli.
Zvláštní.
Když jsem se snažila neomezovat a proti večeru s klukama se nijak neohrazovala (sama omezování nemám ráda a jsem názoru, že každému vztahu prospěje, když si oba partneři nechají své zájmy a „své lidi“), dopadlo to jeho přesvědčením, že jsem stíhačka.
Teď, když jsem naopak večer s kamarády zakázala (svým způsobem) a přiměla ho změnit plány, iluze neomezování mi zůstala. Večer byl milý, zábavný a vzrušující, přítel odložení schůzky s přáteli nelitoval, má spokojenost se promítla i do ložnice a na víkendovou vytíženost studiem doplatili jeho přátelé (decentně), zatímco já se skvěle bavila „mezi svými“.
Komentáře (18)
Také mám podobné "starosti", hrozně nerad se podřizuju někomu jinému a přítelkyně to špatně nese. Ale na takové řešení ještě nepřišla. :-) bohužel, nebo bohudík?
2
princezna Ovecka | 28.01.2008, 20:01:53
princezna Ovecka | 28.01.2008, 20:01:53
Boze, ja Ti tak rozumim...
To je šílené--že bychom to měli všichni někde zanesené? Stránka 38 řádek třetí? Celý život se snažím tyhle Nashovy Equilibria, tyhle teorie her, nepřipouštět si. Vždycky jsem chtěla věřit, že neexistují. Strategie, plánování, co říct a co neříct a když říct, tak jak , aby to nebylo pochopeno jinak, což se stejně stane.
Plácáme se v tom kvalitně všichni a nejhorší je, že i když mi mé ego tvrdí, že to tak nesmí být, se cítím provinile. A smutně.
Plácáme se v tom kvalitně všichni a nejhorší je, že i když mi mé ego tvrdí, že to tak nesmí být, se cítím provinile. A smutně.
Stejně je nejlepší bejt prostě a jednoduše spontánní ;)
já se v tom tedy plácám solidně. Komunikace různých pohlaví navíc jinak vychovaných připomíná občas zacyklený diagram, kde jsou všechny cesty slepé a nic takového jako správné chování neexistuje, což mě mate, jelikož jsem se domnívala, že vše se dá vyřešit. A tak jednou je spontánní reakce správná, jindy je tím nejhorším, co může člověk udělat (opravdu, jayee) , jedna věc řečená dvěma způsoby je chápána pokaždé jinak a snad každá diskuse přináší jednu maličkou křivdu a nedorozumění a při snaze si to vysvětlit vzniknou křivdy další dvě...
jediný řešení je nevázaná polygamní ultrakapitalistická neodemokratická společnost...
Hm,vyjímečne nebudu psát svoje názory a postoje,protože já sem vztahovej ztroskokanec
Hm,vyjímečne nebudu psát svoje názory a postoje,protože já sem vztahovej ztroskokanec
některé tvoje články by se měly tisknout a založit, protože tohle je opravdu "do živého". Pokusila ses rozmotat (nebo alespoň popsat) klubko zmijí a já myslím, že se docela povedlo. Jo, hezky jsem si početl a trochu zavzpomínal "jak to bylo, když..." u mě. To je spíše na článek. Výborné téma, težké svým zamotáním i řešením. Asi to bude tím jak složití jsme. Moc hezké.
No, taky si někdy říkám, že možná nejlépe být čistě a ryze spontánní (a to obecně, ne pouze ve vztahu milostném), ale ono to je asi dlouhodobě těžko udržitelné - spoléhat na to, že "protože si rozumíme, není nutné přemýšlet, a ono se to stejně nakonec usadí k tomu nejlepšímu optimu", to podle mého bere rychle za své.
Je fakt, že někdy je nejlepší skutečně příliš nepřemýšlet a konat bezprostředně - a pak se člověk diví, jak to jde jednoduše :) - jinak si připadá jak pejsek, co běhá do kolečka a snaží se chytit vlastní ocásek :) Ale bez toho přemýšlení by to holt asi nešlo - aby k něčemu došel, musí si tím asi člověk holt projít :) A jak je vidět i v článku, nakonec se tam i přes ty okliky a slepé uličky dojít dá, což je super :) Všechno má svůj vývoj :)
Je fakt, že někdy je nejlepší skutečně příliš nepřemýšlet a konat bezprostředně - a pak se člověk diví, jak to jde jednoduše :) - jinak si připadá jak pejsek, co běhá do kolečka a snaží se chytit vlastní ocásek :) Ale bez toho přemýšlení by to holt asi nešlo - aby k něčemu došel, musí si tím asi člověk holt projít :) A jak je vidět i v článku, nakonec se tam i přes ty okliky a slepé uličky dojít dá, což je super :) Všechno má svůj vývoj :)
To jsou takové ty ,,komunikačně - manipulační" fígly. :-))))
Nejlepší je spontánnost a upřímnost. Stejně a jednoznačně. :-)
Nejlepší je spontánnost a upřímnost. Stejně a jednoznačně. :-)
Silim z tisicu pravidel co bych mela a nemela a v konecny fazi stejne provedu neco co bych urcite nemela... Liju nejblizsi piti na hlavu a odchazim stredem, vystupuju na krizovatkach a jdu pesky pres pul mesta, kricim a triskam dverma a nebo naopak cely dni mlcim.... Nejsem zrovna idealni a v komunikaci schopnou partnerkou, proste tak trochu nerizena strela:D
Pliwatko, názory klidně piš, Tvoje komentáře to tady vždycky příjemně oživí:)
Kamio, spíše popsat, to rozmotání se mi zatím moc nepovedlo. Těžko říct, jestli je vůbec možné něco tak složitého, jako je partnerská komunikace, rozmotat. "Jak to bylo, když" u tebe, by byl určitě moc zajímavej článek, kterej bych si ráda přečetla. pánský pohled na věc by mě zajímal.
Vlasák, Daves, Jayee: K té spontánnosti... sama nad tím dost často přemýšlím. Možná se dostanu i k nějakému článku o spontánnosti, pokud dospěju k nějakému závěru. Nejspíš by se nic nemělo přehánět. Reagovat vždy s rozmyslem a tabulkově správně "jak by se to asi dělat mělo" zavání nedostatkem lidskosti. Být vždy spontánní taky nemusí být vždycky vhodné. Občas takové napočítání do deseti a ne uplně spontánní reakce může zachránit hezký vztah.
Kacenice, jako kdybych se viděla:) Vystupování z auta na křižovatce, pití vylité na hlavu, křik a třískání dveřma...
Emef: bohužel nebo bohudík? To poznáš v budoucnu:)
Kamio, spíše popsat, to rozmotání se mi zatím moc nepovedlo. Těžko říct, jestli je vůbec možné něco tak složitého, jako je partnerská komunikace, rozmotat. "Jak to bylo, když" u tebe, by byl určitě moc zajímavej článek, kterej bych si ráda přečetla. pánský pohled na věc by mě zajímal.
Vlasák, Daves, Jayee: K té spontánnosti... sama nad tím dost často přemýšlím. Možná se dostanu i k nějakému článku o spontánnosti, pokud dospěju k nějakému závěru. Nejspíš by se nic nemělo přehánět. Reagovat vždy s rozmyslem a tabulkově správně "jak by se to asi dělat mělo" zavání nedostatkem lidskosti. Být vždy spontánní taky nemusí být vždycky vhodné. Občas takové napočítání do deseti a ne uplně spontánní reakce může zachránit hezký vztah.
Kacenice, jako kdybych se viděla:) Vystupování z auta na křižovatce, pití vylité na hlavu, křik a třískání dveřma...
Emef: bohužel nebo bohudík? To poznáš v budoucnu:)
Uvidíme, jak se najde nebo nenajde time, ale bylo by to rozhodně zajímavé a já si to jako téma zapsal do svého TXT zásobníčku;-)
Ty jo - uzasne napsane. Misska ma vazne talent :o) Uf, jako bych se ve spouste tech veci videl... znate to taky? :o)
Vzpomněl jsem si na toho Polívku v Pelíškách a jeho "jsem asi průměrná ženská"... Nějak jsem u toho počítače ztratil vztah s realitou a žiju v platónském světě idejí... Hm, no co, zatím je to fajn :)
15
misstriss | 15.02.2008, 02:19:45
misstriss | 15.02.2008, 02:19:45
Ve světě idejí se mi líbilo. Pak jsem vylezla z jeskyně a dostala od reality po čumáku. Svět idejí si nechávám v hlavě, opíjím se představami... Vlastně pořád. Ale své chování přizpůsobuji realitě - tak, aby bylo funkční, ale také tak, abych si zachovala svojí hrdost. A to je občas oříšek:)
je chyba ptát se, co budeme dělat večer? To jako by byl ten chlap odpovědný za trávení Tvého volného času. Něco vymysli a navrhni sama. Ale ne týž den, kdy už má jiný program. Třeba dnes mu řekni: V sobotu bychom mohli zajít do divadla. A když ten návrh zamítne, neskuč a zkus to jindy znovu. Anebo si najdi jiného partnera, pro něhož budeš smyslem života. Ale ten by Tě brzy začal nudit... :-P
máš pravdu. Za poslední měsíc jsem zjistila, že také otázka máš tehdy a tehdy čas předcházející konkrétnímu návrhu není ideální.
Také jsem zjistila, že když neskučím, když je návrh zamítnut a přirozeně si najdu program alternativní (bez jakékoliv provokační snahy), je z toho partner roztrpčen.
Ale jsem přesvědčená, že i kdybych pozorně setrvávala doma v garáži (viz ) a když by se podíval nějakým směrem, já už tam běžela, brzo by se začal nudit:o)
Ono stát na piedestalu a mít uctívače/uctívačku sice chvíli baví (zvláště nejisté jedince), ale rychle se to přejí a začne to nudit, jak ženy, tak muže (alespoň doufám:)
Také jsem zjistila, že když neskučím, když je návrh zamítnut a přirozeně si najdu program alternativní (bez jakékoliv provokační snahy), je z toho partner roztrpčen.
Ale jsem přesvědčená, že i kdybych pozorně setrvávala doma v garáži (viz ) a když by se podíval nějakým směrem, já už tam běžela, brzo by se začal nudit:o)
Ono stát na piedestalu a mít uctívače/uctívačku sice chvíli baví (zvláště nejisté jedince), ale rychle se to přejí a začne to nudit, jak ženy, tak muže (alespoň doufám:)
Žádné komentáře:
Okomentovat