Když nemůžu v noci spát, přehrávám si v hlavě příběhy.
Nejdřív jsem si vymýšlela pokračování knih. Když jsem dočetla v sedmi letech Společenstvo prstenu, musela jsem rok čekat, než přeložili a vydali druhý díl. Představovala jsem si, co se bude dít dál. Každý večer jsem vymyslela pokračování svého vlastního příběhu, přidávala nové postavy a situace. Později jsem přidala další příběhy. Některé inspirované knihou nebo filmem, jiné vymyšlené úplně.
Nejdřív jsem si vymýšlela pokračování knih. Když jsem dočetla v sedmi letech Společenstvo prstenu, musela jsem rok čekat, než přeložili a vydali druhý díl. Představovala jsem si, co se bude dít dál. Každý večer jsem vymyslela pokračování svého vlastního příběhu, přidávala nové postavy a situace. Později jsem přidala další příběhy. Některé inspirované knihou nebo filmem, jiné vymyšlené úplně.
Spolu s vymýšlením jsem své příběhy i žila. Dokázala jsem sama sebe rozbrečet smutnou pasáží a rozesmát se nad tou vtipnou. Postupem času jsem si vytvořila v hlavě menší knihovnu. Když nemůžu usnout, vyberu si jeden ze svých oblíbených příběhů, zavřu oči a přehrávám si ho v hlavě jako film. Občas se zastavím a změním pár detailů nebo dějových linií. Oblíbené pasáže si pustím několikrát. Jsou to mé naprogramované sny v polospánku, sny, nad kterými mám moc a ubírají se tím směrem, kterým chci, aby se ubíraly. Jsou natolik vzdáleny realitě, aby si člověk od reality odpočinul, fungují i jako pojistka – zaměstnávají mozek natolik, aby se k realitě nevrátil.
Někdy je ale reálný život neodsunutelný. Když se člověk na něco těší nebo má z něčeho strach, plánuje si, co a jak musí stihnout příští týden. Když si masochisticky rekapituluje den před zkouškou nabyté (ne)znalosti nebo přemýšlí, jaká předsevzetí si dát a jak je bude plnit, aby byl jeho život uspokojivější. Když je zamilovaný. Nebo cítí křivdu. Tehdy přichází na řadu příběhy reálné. Reálné nikoliv svou uskutečnitelností, ale svou spojitostí s reálným světem. Někdy přejdeme od myšlenek k představám, zapojíme fantazii a sníme. O variantách, plánech, o společně stráveném dni nebo třeba o pomstě. Příběhy o pomstě mají v mých realitě bližších představách svoje stálé místo. Možná to vypovídá o vadě charakteru. To nevím. Vím ale, že je to příjemný ventil, který mi pomáhá od případné zatrpklosti a osvobozuje mě od negativních emocí. Původce křivdy je v mých představách vystavován rafinovaným způsobům odplaty, při které cítím hřejivé zadostiučinění. V tomhle případě je fantazie a schopnost autosugesce obzvláště prospěšná – nemusím nikomu rozbíjet auto v reálu, stačí si to dostatečně živě představit. I když rozbité auto v příbězích o pomstě moc často nefiguruje. Spíše než materiální škody mě láká představa pomsty v duševní rovině. Jak původce křivdy (např. šiřitel pomluvy) sám od sebe prozře a je zmítán pocity viny. To se ovšem vracím k představám naprosto nereálným.
K reálným představám utíkám často i během dne. Při jízdě MHD, při cestě z nákupu nebo třeba při obědě. „Zase si lítáš...“ konstatuje milý, když na jeho dotaz reaguji až na druhý pokus nebo při jízdě autem nepřítomně koukám do dáli. Podobný úsporný režim, který aplikují muži na příliš dlouhé monology svých žen (se zapnutými senzory, které jsou v případě náhlého ticha schopné přehrát poslední větu), já aplikuji na celý okolní svět. Ne pořád, ale docela často. Zvláště v obdobích, kdy mám porouchané obranné mechanismy, nefungují mi štíty a vše, co se děje, se mě vnitřně dotýká víc, než je zdravé, je to velmi očistné a pomáhá to – svět jednoduše příliš nevnímat.
Kontrolované vědomé snění se tak stává jedním z obranných mechanismů, které chrání křehkou přecitlivělou bytost. Je zároveň filtrem i ventilem.
Problém u mě nastává, když sny přestávají být kontrolované. S klasickými sny jsem si nikdy příliš nerozuměla a fantazie tady byla spíš na škodu. První noční můry mě trápily už v dětství. Jaké jsme měli tehdy auto si pamatuji právě podle jednoho ze snů, ve kterém jsem se z našeho hořícího auta nemohla dostat. Od dětských let mé noční můry upgradeovaly na vyšší stupeň. Pouhé ohrožení mého života se stalo nudným poté, co jsem vyčerpala neskutečné množství variant vlastní smrti (ach ta fantazie). Někde jsem slyšela, že než člověk ve snu zemře, většinou se probudí. Ne tak já. Někdy jsem vydržela i do pohřbu. Vyšší level hrůznosti spočíval v ohrožení života (v lepším případě jen ohrožení) blízkých lidí. Vděčným tématem byly malé děti... Víte, co bylo další? Co může být horší než eufemisticky řečeno – ohrožování blízkých? Stačí do koktejlu nočních můr přimíchat vyšší emoce. Kromě pouhé bolesti, pudu sebezáchovy a strachu ještě pocit viny. Pocit, že za to, co se děje, mohu já. Podrobný popis nočních můr si nechám pro sebe. Třeba je někdy zúročím při psaní céčkových hororových povídek.
S můrami jsem si neužívala jen já. Zprostředkovaně si s nimi užíval i můj přítel. V počátcích našeho vztahu téměř denně.
„Pamatuješ, jak jsem tady byla prvně? Napadlo by Tě tehdy, že tady někdy budu bydlet?“
„Nenapadlo... (něžně) Když holka křičí ze spaní –Mrtvý lidi!!!- tak se nezdá moc perspektivní.“
(Že jsem v době našeho seznámení byla ještě o dost větší blázen než teď, drahému ráda připomínám. vzhledem k tomu, jak intenzivně se i přesto o mne snažil, mohu na něj snadno použít větu, kterou má tak rád můj táta: „Co sis uhnal, to máš.“
)
Zezačátku mě od nočních můr zachraňoval Záchranář každou noc několikrát. Křičela jsem ze spaní, brečela ze spaní... Když se mi změnil rytmus dechu, probudil se a probudil i mě. Teď už je permanentní pohotovosti zproštěn. Možná pomohl Epiral, možná je to tím, že je všechno lepší než bylo dřív, možná mám jen zase na pár let od zlých snů pokoj. Občas se sice ještě nějaká můra do mého podvědomí zatoulá, ale v porovnání s některými předchůdkyněmi jde jen o slabší odvar. Prostor dostaly „normální“ sny, pokud ony surrealistické nesmyslné příběhy, které si občas ráno pamatuji, mohu nazvat normálními...
Schopnost abstraktního myšlení vyrobilo v mých testech IQ osten kamsi mimo tabulku. V kombinaci s vysokou intenzitou prožívání se ale fantazie stává dvojsečnou.
Někdy je ale reálný život neodsunutelný. Když se člověk na něco těší nebo má z něčeho strach, plánuje si, co a jak musí stihnout příští týden. Když si masochisticky rekapituluje den před zkouškou nabyté (ne)znalosti nebo přemýšlí, jaká předsevzetí si dát a jak je bude plnit, aby byl jeho život uspokojivější. Když je zamilovaný. Nebo cítí křivdu. Tehdy přichází na řadu příběhy reálné. Reálné nikoliv svou uskutečnitelností, ale svou spojitostí s reálným světem. Někdy přejdeme od myšlenek k představám, zapojíme fantazii a sníme. O variantách, plánech, o společně stráveném dni nebo třeba o pomstě. Příběhy o pomstě mají v mých realitě bližších představách svoje stálé místo. Možná to vypovídá o vadě charakteru. To nevím. Vím ale, že je to příjemný ventil, který mi pomáhá od případné zatrpklosti a osvobozuje mě od negativních emocí. Původce křivdy je v mých představách vystavován rafinovaným způsobům odplaty, při které cítím hřejivé zadostiučinění. V tomhle případě je fantazie a schopnost autosugesce obzvláště prospěšná – nemusím nikomu rozbíjet auto v reálu, stačí si to dostatečně živě představit. I když rozbité auto v příbězích o pomstě moc často nefiguruje. Spíše než materiální škody mě láká představa pomsty v duševní rovině. Jak původce křivdy (např. šiřitel pomluvy) sám od sebe prozře a je zmítán pocity viny. To se ovšem vracím k představám naprosto nereálným.
K reálným představám utíkám často i během dne. Při jízdě MHD, při cestě z nákupu nebo třeba při obědě. „Zase si lítáš...“ konstatuje milý, když na jeho dotaz reaguji až na druhý pokus nebo při jízdě autem nepřítomně koukám do dáli. Podobný úsporný režim, který aplikují muži na příliš dlouhé monology svých žen (se zapnutými senzory, které jsou v případě náhlého ticha schopné přehrát poslední větu), já aplikuji na celý okolní svět. Ne pořád, ale docela často. Zvláště v obdobích, kdy mám porouchané obranné mechanismy, nefungují mi štíty a vše, co se děje, se mě vnitřně dotýká víc, než je zdravé, je to velmi očistné a pomáhá to – svět jednoduše příliš nevnímat.
Kontrolované vědomé snění se tak stává jedním z obranných mechanismů, které chrání křehkou přecitlivělou bytost. Je zároveň filtrem i ventilem.
Problém u mě nastává, když sny přestávají být kontrolované. S klasickými sny jsem si nikdy příliš nerozuměla a fantazie tady byla spíš na škodu. První noční můry mě trápily už v dětství. Jaké jsme měli tehdy auto si pamatuji právě podle jednoho ze snů, ve kterém jsem se z našeho hořícího auta nemohla dostat. Od dětských let mé noční můry upgradeovaly na vyšší stupeň. Pouhé ohrožení mého života se stalo nudným poté, co jsem vyčerpala neskutečné množství variant vlastní smrti (ach ta fantazie). Někde jsem slyšela, že než člověk ve snu zemře, většinou se probudí. Ne tak já. Někdy jsem vydržela i do pohřbu. Vyšší level hrůznosti spočíval v ohrožení života (v lepším případě jen ohrožení) blízkých lidí. Vděčným tématem byly malé děti... Víte, co bylo další? Co může být horší než eufemisticky řečeno – ohrožování blízkých? Stačí do koktejlu nočních můr přimíchat vyšší emoce. Kromě pouhé bolesti, pudu sebezáchovy a strachu ještě pocit viny. Pocit, že za to, co se děje, mohu já. Podrobný popis nočních můr si nechám pro sebe. Třeba je někdy zúročím při psaní céčkových hororových povídek.
S můrami jsem si neužívala jen já. Zprostředkovaně si s nimi užíval i můj přítel. V počátcích našeho vztahu téměř denně.
„Pamatuješ, jak jsem tady byla prvně? Napadlo by Tě tehdy, že tady někdy budu bydlet?“
„Nenapadlo... (něžně) Když holka křičí ze spaní –Mrtvý lidi!!!- tak se nezdá moc perspektivní.“
(Že jsem v době našeho seznámení byla ještě o dost větší blázen než teď, drahému ráda připomínám. vzhledem k tomu, jak intenzivně se i přesto o mne snažil, mohu na něj snadno použít větu, kterou má tak rád můj táta: „Co sis uhnal, to máš.“
)Zezačátku mě od nočních můr zachraňoval Záchranář každou noc několikrát. Křičela jsem ze spaní, brečela ze spaní... Když se mi změnil rytmus dechu, probudil se a probudil i mě. Teď už je permanentní pohotovosti zproštěn. Možná pomohl Epiral, možná je to tím, že je všechno lepší než bylo dřív, možná mám jen zase na pár let od zlých snů pokoj. Občas se sice ještě nějaká můra do mého podvědomí zatoulá, ale v porovnání s některými předchůdkyněmi jde jen o slabší odvar. Prostor dostaly „normální“ sny, pokud ony surrealistické nesmyslné příběhy, které si občas ráno pamatuji, mohu nazvat normálními...
Schopnost abstraktního myšlení vyrobilo v mých testech IQ osten kamsi mimo tabulku. V kombinaci s vysokou intenzitou prožívání se ale fantazie stává dvojsečnou.
Komentáře (20)
tak trochu tohle znám, kolem 18-19 jsem "zkoušel" lidskej mozek co snese. Zvlášť mne zaujalo zapamatování si dlouhých číselných řad pomocí techniky jejich vizuálního spárování s předměty. Příklad: jdu známou ulicí (nebo dlouhou chodbou) a první bílý dům nalevo má číslo 7, za ním žlutý 23, strom vede něj 33 atd... Jakmile přiřadím čísla předmětům, mohu se vrátit na začátek ulice a lehce si vybavovat jedno číslo po druhém. Tak jsem svůj mozek zblbnul, že kolikrát jsem se v noci probudil a říkal jsem si i po letech nic neříkající čísla, která nešla z paměti vygumovat.
nicméně před chvílí jsem si nemohl u doktorky vzpomenout na název prášku, který denně užívám už tři roky :o))))
Vymýšlení "snových" příběhů je mou oblíbenou činností při čekání (u doktora, na vlak,...)Člověk se aspoň nenudí.
Sny se mi naštěstí zdávají pozitivní a někdy se ráno bavím tím, že si je domýšlím až do konce.
Nejhorší je, když se ráno probudím a v rpvní chvíli nevím, jestli to, co mám právě v hlavě byl sen, nebo se to předchozí den opravdu stalo - tomu říkám reálný sen.
Sny se mi naštěstí zdávají pozitivní a někdy se ráno bavím tím, že si je domýšlím až do konce.
Nejhorší je, když se ráno probudím a v rpvní chvíli nevím, jestli to, co mám právě v hlavě byl sen, nebo se to předchozí den opravdu stalo - tomu říkám reálný sen.
ty taky?:) dotvorila jsem v detstvi kazdou prectenou knihu podle svych predstav...nejprve jsem tam umistila nejakou holku (ktera neskromne zacala byt hlavni postavou), protoze v nekterych dobrodruznych knihach byl holek vetsinou nedostatek, a domyslela dej v souladu s napsanym...nesnasela jsem, kdyz tam nekdo zemrel, takze jsem toho hrdinu zachranila. a tak dale:)
To je fakt zajímavé, to musím hned vyzkoušet:) Jeden spolužák (v každé třídě se někdo takový najde) se učil a posléze popisoval tabuli co nejvíce číslicemi pí. Zkoušela jsem to také (pochopitelně:) a nejlépe mi čísla skákala do hlavy, když jsem je řekla nahlas. Úžasným pomocníkem je melodie. Mě zase zabírají v hlavě místo stohy básní. Jsem schopná odříkat 16 slokovou básničku, kterou jsem četla někdy ve 12ti letech, ale dnes jsem zuřivě přemýšlela, jak se jmenuje banka, kde jsem pracovala:)
Také občas ráno tápu, kde je hranice mezi snem a realitou. Zvláště, když se mi zdají sny ve snech. Např. jsem se probudila z noční můry, ovšem do dalšího snu. Oddechla si, že se mi to jen zdálo a šla vyvolat fotky, na kterých - světe div se - byly hrozné obrazy z předchozí noční můry. Když se člověk probudí z takové snové kaskády, má v tom někdy opravdu trochu zmatek.
S těmi ženskými postavami v dobrodružných knihách jsem to měla úplně stejně:) Většinou jsem si domyslela něčí sestru, aby byla větší zábava:)
cože?sen ve snu?to existuje????
Mě se nejhorší sny zdají na,nebo v okolí paneláku...nevim proč...a jak mě jednou ve výtahu znásilnil nějakej chlápek,tak to byl hodně špatnej a autentickej sen
Mě se nejhorší sny zdají na,nebo v okolí paneláku...nevim proč...a jak mě jednou ve výtahu znásilnil nějakej chlápek,tak to byl hodně špatnej a autentickej sen
Já si často představuju dialogy s druhejma lidma, jak jim říkám, co mám na srdci a oni mi odpovídají a tak dál :) Pak s nima nemusim v reálu ani mluvit, když už jsem jim všecko řek v představě :)
Pamatuju si pomalu půlku Ortenových básniček, třeba Sedmou elegii tuším o 96 verších. A po pár vodkách se vrhnu na recitaci Goetha v originále - jedna bloggerka, co ji má ráda, může potvrdit ;)
Jinak fantazie není moc moje doména, sny mám nechutně realistický a nenápaditý :) Takže u mě jsi ještě ani jednou neumřela, Míšo :)
Pliwe, sen ve snu, to máš jako moderátora s monitorem, na kterym je moderátor s monitorem, na kterym je... však víme :)
Pamatuju si pomalu půlku Ortenových básniček, třeba Sedmou elegii tuším o 96 verších. A po pár vodkách se vrhnu na recitaci Goetha v originále - jedna bloggerka, co ji má ráda, může potvrdit ;)
Jinak fantazie není moc moje doména, sny mám nechutně realistický a nenápaditý :) Takže u mě jsi ještě ani jednou neumřela, Míšo :)
Pliwe, sen ve snu, to máš jako moderátora s monitorem, na kterym je moderátor s monitorem, na kterym je... však víme :)
Jednou se mi zdálo, že mě znásilnila holka - nedokážu si to vysvětlit, ale tenhle sen přítele obzvláště zaujal:) Chtěl abych mu šeptala do ouška detaily:)
A nevidíš pak ty lidi zkresleně? Neříkáš si třeba - jé, s tou se tak hezky povídá, tak si rozumíme, a ono pak nic? :)
sny ve snech, to je level, do kterého jsem se ještě nedostal :o)
/10/ prosííím, chcíí taky detailýýý :o))))
[12] Tobě se nikdy nezdálo třeba že ses probudil, vstal jsi a šel do práce a pak jsi zjistil, že i tohle se ti jen zdálo?
[13] Trvám na tom, že to byl horor :o)))
[13] Trvám na tom, že to byl horor :o)))
/14/ aha, horor :o))))
/14/ no, mně se zdály dříve, ale to už je hóóódně dlouho, jiné sny, jako například, že jsem šel na WC a ... prostě jsem potřeboval nutně na malou. To WC jsem stihl, ale zřejmě jsem byl pořád ještě v předešlým levelu, protože.. ale co bych povídal, prostě jsem to stihl, ale v jiným roomu :o)
17 kaskady
kacenice | 05.12.2007, 14:47:23
kacenice | 05.12.2007, 14:47:23
Sny ve snech jsou mazec... Muj nejhorsi byla havarie letadla u nas na hristi (pravdepodobne reakce na letecke nestesti v Amsterdamu v 90.letech) kdy jsem se dokonce opakovane ve snu probouzela a pokazde videla z okna stejnou scenu s padajicim letadlem a spoustou koure a pokazde si nebyla schopna vybavit cislo hasicu... Do dneska kdyz si na to vzpomenu mam takovej hodne divnej pocit...
Míšo, myslím, že víš, že to myslím úplně jinak...
A doufám, že si rozumíme :)
A doufám, že si rozumíme :)
[15] Jj, horor:) Ten nový Maxim vedle postele není můj:)
[16] Lepší než ve snu skákat z okna a spadnout z palandy
[17] Když nad tím tak přemýšlím tak sny ve snech pokud jsou to sny špatné jsou nejhorší co znám. Člověku se uleví, že to byl jen sen a pak zjistí, že je v tom zase...
[18] Ale jistě, Jiří:)
[16] Lepší než ve snu skákat z okna a spadnout z palandy
[17] Když nad tím tak přemýšlím tak sny ve snech pokud jsou to sny špatné jsou nejhorší co znám. Člověku se uleví, že to byl jen sen a pak zjistí, že je v tom zase...
[18] Ale jistě, Jiří:)
taky to tak mam (predminuly cas by byl lepsi ;). postupne jsem se naucila sny aspon trosku ovladat, vylucovala jsem vsechny nelogicke veci, az sny byly tak realne, ze mi delalo problem je rozeznat od reality..
kdyz hororove-akcni desy dosahly sveho maxima, ja se bala jit kazdou noc spat, pokazde se budila nezvladnutelnym strachem, tehdy jsem se zacala zajimat, co to je a co se s tim da delat.. a tak jsem se poprve dozvedela o existenci deprese jako popsane psychicke nemoci.. cim jsem stastnejsi a vic v pohode, tim je spatnych snu min..
kdyz hororove-akcni desy dosahly sveho maxima, ja se bala jit kazdou noc spat, pokazde se budila nezvladnutelnym strachem, tehdy jsem se zacala zajimat, co to je a co se s tim da delat.. a tak jsem se poprve dozvedela o existenci deprese jako popsane psychicke nemoci.. cim jsem stastnejsi a vic v pohode, tim je spatnych snu min..
Žádné komentáře:
Okomentovat