Krátké příběhy nevhodné pro příliš citlivé povahy. (Dneska prásknu pro změnu něco na své rodiče
)
)
Těhotenství
Na svět se mi moc nechtělo. Mámě bylo čerstvých 19, měla už tři dny po termínu a já pořád nic. Když byli s tátou na návštěvě u kamarádů, vymysleli originální způsob, jak mě přimět, abych vylezla na svět. V Nuslích bylo staré prázdné parkoviště s nerovným terénem, samá díra a štěrk. Perfektní místo pro realizaci plánu.
Posadili těhotnou maminku na kapotu škodovky a projížděli s ní díry.
Drželi ji za ruce, aby nespadla, a drncali sem a tam s tím, že mě „vyklepou“.
A pak se lidé diví, že jsem praštěná.
Výlet autem
„Asi vám ukradli auto!“ řekla babička mámě, která se právě vrátila se mnou ze školky. A opravdu, auto před garáží nestálo. Posléze bylo zjištěno, že spolu s autem zmizel i manžel. Tím se záhada zmizelého vozu vysvětlila a máma se uklidnila. Když se auto ani manžel do večera nevrátili, klid jí postupně přecházel. Druhý den už byla hodně nervózní. Třetí den začala obvolávat nemocnice. Tatík dorazil třetí den večer v jednom kuse a s výbornou náladou.
„Kde jsi byl?“ zeptala se ho manželka. Jeho odpověď jí naprosto odzbrojila.
„Tam to neznáš.“ řekl tatík, dal jí pusu a šel si lehnout.
Kyselina
Táta byl vždy velmi zvídavý, jeho kamarádi rovněž. Věty typu: „Co kdybychom zkusili sami vypálit alkohol.“ pronáší spousta lidí. Většinou ale zůstane jen u slov. Táta a jeho kamarádi se každé výzvě postavili čelem, naběhli do knihoven a překonávání překážek na cestě k dosažení cíle je nesmírně bavilo. No a jednou si takhle řekli: „Co kdybychom zkusili sami leptat sklo.“
Zjistili, že sklo leptá kyselina fluorovodíková, která kromě toho, že se dá využít k leptání skla, dá se též využít k leptání kůže, je totiž vysoce toxická a žíravá. Při vysoké koncentraci by měla kapka kyseliny fluorovodíkové projít skrz dlaň a dopadnout na zem, což hojně využívají při slintání Vetřelci, kteří takhle propálí i několik pater.
Chlapci se rozhodli, že si kyselinu vyrobí. Nejdřív bylo třeba sehnat fluorid vápenatý alias minerál fluorit – kazivec. Ten se měl vyskytovat kdesi na Kazíně u Berounky. Ještě než se vydali na Kazín, zkusili pustit poptávku po kyselině přes řetěz kamarádů do světa. Nesmíme zapomenout, že mluvíme o totalitní době, kdy bylo všechno všech a nic ničí. A tak řekl kamarád kamarádovi – potřebuju kyselinu fluorovodíkovou, ten kamarád to řekl dalšímu kamarádovi a někdo znal někoho z nějakého výzkumáku, kdo kyselinu na pracovišti „obstaral.“ Ten někdo věděl, že až bude něco potřebovat on, pustí poptávku informačním kanálem a nějak se to k němu třeba dostane.
Zatímco chlapci byli ze získání kyseliny opravdu nadšeni, manželky už byly nadšené méně. Když jsem na sebe málem vylila kyselinu sírovou, řekla máma definitivní ultimátum: „Je tady dítě, všechny chemikálie půjdou z domu.“ Tatík se snažil své drahé vysvětlit, že žíravá kyselina leptající sklo je opravdová vzácnost a nemůže ji přece jen tak vyhodit, mělo to ale přesně opačný efekt než zamýšlel.
Vyhazovat takovou vzácnost se mu ale natolik příčilo, že se rozhodl ke „kompromisu.“ Prozatím kyselinu schová, pak se uvidí. Šuplík s ponožkami se jevil jako bezpečné místo. A tak jsme doma měli gutaperčovou lahvičku s kyselinou fluorovodíkovou v ponožce.
Výlet vlakem
Když se naši rozvedli, jezdila jsem jednou za 14 dnů na víkend k tátovi. Moc se mi tam nechtělo, dlouho jsem ho neviděla, máma mě musela všelijak motivovat a přesvědčovat mě, že to bude bezva. Ukázalo se, že má maminka pravdu a víkend s tátou může být naprosto „boží“.
Chodila jsem do první třídy, byla na víkend u táty a táta jel s partou lidí navštívit kamaráda na vojnu. Jelo se vlakem. Ježdění vlakem jsem vždycky milovala. Zula jsem si boty, klečela na sedačce nalepená na skle a sledovala krajinu.
Jméno zastávky, kde mají vystoupit, táta a spol. znali, nevěděli ale, kde se zastávka přesně nachází. A nevěděli také, že to není ani tak zastávka jako patník uprostřed polí, na kterém je připíchnutá jedna malá cedule, které si všimli až když ji vagón míjel a vlak se rozjížděl. „Tady to je, musíme vyskočit.“ zavelel někdo a první ze skupiny už vyskočil do pole. „Já nemám botičky.“ snažila jsem se upoutat pozornost, když mě někdo chytil a vyšoupnul z vlaku do trávy u tratě. „Já nemám botičky.“ opakovala jsem tátovi, když jsme byli venku všichni a já přešlapovala na štěrku v ponožkách. Naštěstí se vlak rozjížděl pomalu, táta za ním vyběhl a nějaká paní mu moje kecky podala z okna.
Kamarád byl na vojně nalezen, všichni se vesele bavili, až jim ujel poslední vlak do Prahy. Další měl jet v pět ráno, což byl trochu problém, protože táta mě měl nejpozději do půlnoci dopravit z výletu domů. Nakonec pro nás přijel autem tátův brácha. Strýc už byl v té době známý svým alkoholismem. Když jsem se toho večera vrátila domů, byla jsem narozdíl od mámy (která absolvovala telefonický hovor s bývalým tchánem: „Cože? To chcete říct, že je veze domů autem ten alkoholik?“) opravdu nadšená.
„Maminko, to bylo úžasný! My jsme byli na výletě, vyskakovali jsme z jedoucího vlaku a já neměla botičky!“
Táta měl pak opravdu velký problém.
Kolečkové brusle
Když mi bylo 12, nadchla jsem se pro kolečkové brusle. Nadšení mi vydrželo i přesto, že jsem si několikrát rozbila tlamu při pokusech skákat přes překážky, a tak mi rodiče brusle pořídili. Když jsem brusle ukazovala mámě, moc si je chtěla vyzkoušet. Nazula si je v obýváku, opatrně se zvedla z křesla a zkusila pár „kroků“. Na huňatém koberci se ale jezdí docela špatně. Brusle záhy podklouzly, máma ve snaze udržet rovnováhu vyhodila ruce do vzduchu a než spadla na zem, shodila část skleněného lustru (jeden z pěti velkých listů), který se rozpadl na tři kusy. Dívala se na spoušť a tvářila se strašně provinile – jak to vysvětlí manželovi?
Nakonec jsme list opatrně slepily vteřinovým lepidlem a průhlednou izolepou a opatrně ho s mámou zasadily zpátky do lustru. Jeden z pěti listů tak měl na sobě dvě praskliny – natočily jsme lustr tak, aby prasklina nebyla vidět z pohovky. Díky této proceduře jsem přišla pozdě na sraz s kamarádkou.
„Kde seš?“
„Ále, máma jezdila na kolečkových bruslích v obýváku a rozbila lustr, musely jsme to opravit než dorazí Tomáš.“
Kamarádka nechápavě zakroutila hlavou.
Tomáš si prasklin v lustru všiml až po šesti letech, kdy se kupoval lustr nový.
Na svět se mi moc nechtělo. Mámě bylo čerstvých 19, měla už tři dny po termínu a já pořád nic. Když byli s tátou na návštěvě u kamarádů, vymysleli originální způsob, jak mě přimět, abych vylezla na svět. V Nuslích bylo staré prázdné parkoviště s nerovným terénem, samá díra a štěrk. Perfektní místo pro realizaci plánu.
Posadili těhotnou maminku na kapotu škodovky a projížděli s ní díry.
Drželi ji za ruce, aby nespadla, a drncali sem a tam s tím, že mě „vyklepou“.
A pak se lidé diví, že jsem praštěná.
Výlet autem
„Asi vám ukradli auto!“ řekla babička mámě, která se právě vrátila se mnou ze školky. A opravdu, auto před garáží nestálo. Posléze bylo zjištěno, že spolu s autem zmizel i manžel. Tím se záhada zmizelého vozu vysvětlila a máma se uklidnila. Když se auto ani manžel do večera nevrátili, klid jí postupně přecházel. Druhý den už byla hodně nervózní. Třetí den začala obvolávat nemocnice. Tatík dorazil třetí den večer v jednom kuse a s výbornou náladou.
„Kde jsi byl?“ zeptala se ho manželka. Jeho odpověď jí naprosto odzbrojila.
„Tam to neznáš.“ řekl tatík, dal jí pusu a šel si lehnout.
Kyselina
Táta byl vždy velmi zvídavý, jeho kamarádi rovněž. Věty typu: „Co kdybychom zkusili sami vypálit alkohol.“ pronáší spousta lidí. Většinou ale zůstane jen u slov. Táta a jeho kamarádi se každé výzvě postavili čelem, naběhli do knihoven a překonávání překážek na cestě k dosažení cíle je nesmírně bavilo. No a jednou si takhle řekli: „Co kdybychom zkusili sami leptat sklo.“
Zjistili, že sklo leptá kyselina fluorovodíková, která kromě toho, že se dá využít k leptání skla, dá se též využít k leptání kůže, je totiž vysoce toxická a žíravá. Při vysoké koncentraci by měla kapka kyseliny fluorovodíkové projít skrz dlaň a dopadnout na zem, což hojně využívají při slintání Vetřelci, kteří takhle propálí i několik pater.
Chlapci se rozhodli, že si kyselinu vyrobí. Nejdřív bylo třeba sehnat fluorid vápenatý alias minerál fluorit – kazivec. Ten se měl vyskytovat kdesi na Kazíně u Berounky. Ještě než se vydali na Kazín, zkusili pustit poptávku po kyselině přes řetěz kamarádů do světa. Nesmíme zapomenout, že mluvíme o totalitní době, kdy bylo všechno všech a nic ničí. A tak řekl kamarád kamarádovi – potřebuju kyselinu fluorovodíkovou, ten kamarád to řekl dalšímu kamarádovi a někdo znal někoho z nějakého výzkumáku, kdo kyselinu na pracovišti „obstaral.“ Ten někdo věděl, že až bude něco potřebovat on, pustí poptávku informačním kanálem a nějak se to k němu třeba dostane.
Zatímco chlapci byli ze získání kyseliny opravdu nadšeni, manželky už byly nadšené méně. Když jsem na sebe málem vylila kyselinu sírovou, řekla máma definitivní ultimátum: „Je tady dítě, všechny chemikálie půjdou z domu.“ Tatík se snažil své drahé vysvětlit, že žíravá kyselina leptající sklo je opravdová vzácnost a nemůže ji přece jen tak vyhodit, mělo to ale přesně opačný efekt než zamýšlel.
Vyhazovat takovou vzácnost se mu ale natolik příčilo, že se rozhodl ke „kompromisu.“ Prozatím kyselinu schová, pak se uvidí. Šuplík s ponožkami se jevil jako bezpečné místo. A tak jsme doma měli gutaperčovou lahvičku s kyselinou fluorovodíkovou v ponožce.
Výlet vlakem
Když se naši rozvedli, jezdila jsem jednou za 14 dnů na víkend k tátovi. Moc se mi tam nechtělo, dlouho jsem ho neviděla, máma mě musela všelijak motivovat a přesvědčovat mě, že to bude bezva. Ukázalo se, že má maminka pravdu a víkend s tátou může být naprosto „boží“.
Chodila jsem do první třídy, byla na víkend u táty a táta jel s partou lidí navštívit kamaráda na vojnu. Jelo se vlakem. Ježdění vlakem jsem vždycky milovala. Zula jsem si boty, klečela na sedačce nalepená na skle a sledovala krajinu.
Jméno zastávky, kde mají vystoupit, táta a spol. znali, nevěděli ale, kde se zastávka přesně nachází. A nevěděli také, že to není ani tak zastávka jako patník uprostřed polí, na kterém je připíchnutá jedna malá cedule, které si všimli až když ji vagón míjel a vlak se rozjížděl. „Tady to je, musíme vyskočit.“ zavelel někdo a první ze skupiny už vyskočil do pole. „Já nemám botičky.“ snažila jsem se upoutat pozornost, když mě někdo chytil a vyšoupnul z vlaku do trávy u tratě. „Já nemám botičky.“ opakovala jsem tátovi, když jsme byli venku všichni a já přešlapovala na štěrku v ponožkách. Naštěstí se vlak rozjížděl pomalu, táta za ním vyběhl a nějaká paní mu moje kecky podala z okna.
Kamarád byl na vojně nalezen, všichni se vesele bavili, až jim ujel poslední vlak do Prahy. Další měl jet v pět ráno, což byl trochu problém, protože táta mě měl nejpozději do půlnoci dopravit z výletu domů. Nakonec pro nás přijel autem tátův brácha. Strýc už byl v té době známý svým alkoholismem. Když jsem se toho večera vrátila domů, byla jsem narozdíl od mámy (která absolvovala telefonický hovor s bývalým tchánem: „Cože? To chcete říct, že je veze domů autem ten alkoholik?“) opravdu nadšená.
„Maminko, to bylo úžasný! My jsme byli na výletě, vyskakovali jsme z jedoucího vlaku a já neměla botičky!“
Táta měl pak opravdu velký problém.
Kolečkové brusle
Když mi bylo 12, nadchla jsem se pro kolečkové brusle. Nadšení mi vydrželo i přesto, že jsem si několikrát rozbila tlamu při pokusech skákat přes překážky, a tak mi rodiče brusle pořídili. Když jsem brusle ukazovala mámě, moc si je chtěla vyzkoušet. Nazula si je v obýváku, opatrně se zvedla z křesla a zkusila pár „kroků“. Na huňatém koberci se ale jezdí docela špatně. Brusle záhy podklouzly, máma ve snaze udržet rovnováhu vyhodila ruce do vzduchu a než spadla na zem, shodila část skleněného lustru (jeden z pěti velkých listů), který se rozpadl na tři kusy. Dívala se na spoušť a tvářila se strašně provinile – jak to vysvětlí manželovi?
Nakonec jsme list opatrně slepily vteřinovým lepidlem a průhlednou izolepou a opatrně ho s mámou zasadily zpátky do lustru. Jeden z pěti listů tak měl na sobě dvě praskliny – natočily jsme lustr tak, aby prasklina nebyla vidět z pohovky. Díky této proceduře jsem přišla pozdě na sraz s kamarádkou.
„Kde seš?“
„Ále, máma jezdila na kolečkových bruslích v obýváku a rozbila lustr, musely jsme to opravit než dorazí Tomáš.“
Kamarádka nechápavě zakroutila hlavou.
Tomáš si prasklin v lustru všiml až po šesti letech, kdy se kupoval lustr nový.
Komentáře (14)
"Tam to neznáš" je dobrá odpověď na dotěrnou otázku "Kdes byl?" :-D
Krásné mládí, když má člověk takové nezapomenutelné zážitky :-)
„Maminko, to bylo úžasný! My jsme byli na výletě, vyskakovali jsme z jedoucího vlaku a já neměla botičky!“ // Hodně sem se zasmál :))))
4 aTeo
misstriss | 26.04.2008, 09:24:39
misstriss | 26.04.2008, 09:24:39
Právě mě napadlo vyrobit letáček, kde bude seznam dotěrných otázek pro muže a k nim dobré a vtipné odpovědi. Název bude znít: Jak ztratit ženu snadno a rychle :P
To je fakt, na mládí si nestěžuju, časem se ty neveselé a nezajímavé pasáže zapomínají a zůstávají ty hezké a vtipné. Nebo se z dostatečného časového odstupu vtipné zdají:)
6
Sheila | 27.04.2008, 09:31:43
Sheila | 27.04.2008, 09:31:43
A jak nakonec dopadlo to leptani skla? Byla nakonec ta kyselina vyuzita nebo dli v ponozce dodnes? :-)
Nakonec byla po nějaké době přece vyhozena a leptat hoši myslím nestihli - ani u jednoho doma nebylo na leptáni skla příhodné klima:)
Leptat sklo není ale vůbec špatný nápad.. Kde se dá ta kyselina teď sehnat? :-)
aha, tak proto je tva maminka tak neuveritelne klidna a pohodova:)
"Tam to neznáš!" :)) No, je vidět, že byla kdysi jiná doba, protože já se dnes objevit ve dveřích a tímhle omluvit svou třídenní kompletní absenci, tak letím a za mnou kufry...co to plácám, byt je můj!! ;-)
hele, fakt to takhle bylo chronologicky? ze po a kvuli kyseline nasledoval rozvod??? fakt dobry detstvi:))
"tam to neznáš" mě taky dostalo :) asi si to zařadím do slovníku a použiju, jestli mě ještěrkář někdy nasere :)))
Žádné komentáře:
Okomentovat