„Zavedeme v našem vztahu metodu cukru a biče.
Cukr pro mě, bič pro tebe.“ šeptal mi můj milovaný.
Cukr pro mě, bič pro tebe.“ šeptal mi můj milovaný.
„Moc se nesměj, já to myslím vážně.“
„No jo“
„Nic neumíš, chci Tě reklamovat.“
„My reklamace nepřijímáme“
„Jaké nepřijímáme, měla by na Tebe být dvouletá záruka. Vrátím Tě rodičům na rekvalifikační kurs domácích prací. Až budeš umět prát, vařit, žehlit atd, budeš se moct vrátit.“
„To nejde, to bych Tě připravila o radost ze svých pokroků“
„Té radosti se dobrovolně vzdávám.“
Seděli jsme na schodech před domem, vzduch voněl deštěm, drželi jsme se za ruce a smáli se. Na obloze vykukovaly první hvězdy zpod mraků, Záchranář si broukal Sinatru a já si položila hlavu na jeho rameno.
Teď, teď, teď! Běželo mi hlavou.
Teď je ta chvíle, kdy jsem opravdu a neskutečně šťastná.
Říkám si v takových chvílích vždycky. Jedna z věcí, kterou mě (nejen) deprese naučila. Vychutnávat si životní okamžiky, chvíle obyčejného, lidského štěstí. V každé takové chvíli děkuju za to, že jsem. Vychutnávám si nádech a výdech, vánek a slunce, všímám si každé podrobnosti, vrývám si do paměti detaily. A když se někdy stane, že večer nemůžu spát, když se bráním útokům démonů, utíkám k těm krásným vzpomínkám, vyndávám je z archívu a hýčkám si je, prožívám je znova, sním.
Nejvíc mě v životě fascinují dvě věci.
Živá krása, o které nádherně psala lik a zázraky lidské.
„You now I believe if there is any kind of God, it wouldn´t be in any of us, not you or me but just this little space in between. If there is any kind of magic in this world… It must be in the attempt of understanding someone, sharing something.“
říkala Celine ve filmu Before sunrise (1995) a já si ty věty často opakuju. Ta krása, která mě fascinuje, není v lidech samotných, ale v té vzdálenosti mezi nimi.
Pochopit, pomoci, sdílet… To jsou kouzelná slova.
Seděli jsme na schodech před domem, sdíleli chvíli a úsměv a já zase roztáhla svoje polámaná křídla a vychutnávala vítr, hvězdy, blízkost...
„A nebo metodu řetězu.“
„Co jsi říkal?“
„Přivážu Tě v kuchyni na řetěz a dokud se nenaučíš vařit, tak Tě nepustím.“
„A kdo by Ti uklízel v pokoji?“
„Uklízet v pokoji by nebylo potřeba, protože by tam nikdo nedělal bordel.“
Teď mě napadá, že kdybych byla výtečnou hospodyňkou, o takové krásné poznámky bych přišla.
No nebyla by to škoda?
„No jo“
„Nic neumíš, chci Tě reklamovat.“
„My reklamace nepřijímáme“
„Jaké nepřijímáme, měla by na Tebe být dvouletá záruka. Vrátím Tě rodičům na rekvalifikační kurs domácích prací. Až budeš umět prát, vařit, žehlit atd, budeš se moct vrátit.“
„To nejde, to bych Tě připravila o radost ze svých pokroků“
„Té radosti se dobrovolně vzdávám.“
Seděli jsme na schodech před domem, vzduch voněl deštěm, drželi jsme se za ruce a smáli se. Na obloze vykukovaly první hvězdy zpod mraků, Záchranář si broukal Sinatru a já si položila hlavu na jeho rameno.
Teď, teď, teď! Běželo mi hlavou.
Teď je ta chvíle, kdy jsem opravdu a neskutečně šťastná.
Říkám si v takových chvílích vždycky. Jedna z věcí, kterou mě (nejen) deprese naučila. Vychutnávat si životní okamžiky, chvíle obyčejného, lidského štěstí. V každé takové chvíli děkuju za to, že jsem. Vychutnávám si nádech a výdech, vánek a slunce, všímám si každé podrobnosti, vrývám si do paměti detaily. A když se někdy stane, že večer nemůžu spát, když se bráním útokům démonů, utíkám k těm krásným vzpomínkám, vyndávám je z archívu a hýčkám si je, prožívám je znova, sním.
Nejvíc mě v životě fascinují dvě věci.
Živá krása, o které nádherně psala lik a zázraky lidské.
„You now I believe if there is any kind of God, it wouldn´t be in any of us, not you or me but just this little space in between. If there is any kind of magic in this world… It must be in the attempt of understanding someone, sharing something.“
říkala Celine ve filmu Before sunrise (1995) a já si ty věty často opakuju. Ta krása, která mě fascinuje, není v lidech samotných, ale v té vzdálenosti mezi nimi.
Pochopit, pomoci, sdílet… To jsou kouzelná slova.
Seděli jsme na schodech před domem, sdíleli chvíli a úsměv a já zase roztáhla svoje polámaná křídla a vychutnávala vítr, hvězdy, blízkost...
„A nebo metodu řetězu.“
„Co jsi říkal?“
„Přivážu Tě v kuchyni na řetěz a dokud se nenaučíš vařit, tak Tě nepustím.“
„A kdo by Ti uklízel v pokoji?“
„Uklízet v pokoji by nebylo potřeba, protože by tam nikdo nedělal bordel.“
Teď mě napadá, že kdybych byla výtečnou hospodyňkou, o takové krásné poznámky bych přišla.
No nebyla by to škoda?
Komentáře (17)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
1
Záchranář | 15.06.2007, 16:26:39
Záchranář | 15.06.2007, 16:26:39
Ale notak,tak to nebylo, jsi sumarizovala všechny moje hlášky za celý týden:D
3
Záchranář | 15.06.2007, 16:33:39
Záchranář | 15.06.2007, 16:33:39
Ti dám obhajobu, bude kombinace biče a řeťezu jinak známá jako galeje:D
:o)))
5
billy | 15.06.2007, 16:49:34
billy | 15.06.2007, 16:49:34
pro ten vitr a pocit tiche krasy a vychutnavani a rosy na kleci chodim do kopcu---sama:-)
Billy: já taky billy, já taky... Do kopců, do lesů, při dešti... To je nádhera
8
maminka | 15.06.2007, 23:26:07
maminka | 15.06.2007, 23:26:07
záchranář: Jakýpak galeje, jaká reklamace? Originál se cení, neboť kopií (rozuměj těch, co vařej, perou a žehlí) jsou zástupy! Přeji pevné nervy :)
9
Záchranář | 16.06.2007, 12:51:16
Záchranář | 16.06.2007, 12:51:16
maminka: já samozřejmě vím že orginál se cení,ale mžitky před očima z hladu jsou mžitky před očima z hladu...:)
Zavítal jsem sem poprvé, a skoro jako kdybych četl něčí soukromý deníček... Kouknu na ten film.
napsala jsi to skvěle. Záchranáři, ty se nedej a trvej na postupném zdokonalování - ale i svém, i těch metod:)) Mi se osvědčilo "Co tě nezabije, to tě posílí":)
neodkazuj na mě, prosím!:)
lik: Proč ne? Ten článek byl moc hezkej :)
Ajaj, koukám, že brzo mě ten můj asi taky reklamuje... :-D Myslím, MissTriss, že jsme na tom podobně ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat