...
Představte si situaci…
Velmi někoho milujete.
Přesto zůstáváte racionální a víte, že nic nemůže být pořád perfektní. Náš život je protkaný malými nedorozuměními. Lidé pocházejí z různých prostředí, mají zažité jiné stereotypy, používají jiný tón hlasu ve stejných situacích, jiné věci je rozčilují, jiným věcem přisuzují jinou hodnotu…
To činí naše vztahy bohatšími.
Ale protože každá mince má dvě strany, činí je to také složitějšími. Občas…
Společné soužití je o vzdalování se a přibližování se. O nedorozuměních a porozumění. O toleranci, kompromisech a… o komunikaci.
Komunikace, ať už v jakékoliv formě, pomáhá překonat tu vzdálenost mezi námi. Tu vzdálenost, ve které se nachází ta největší kouzla, ale také jsou v ní schovány malé i větší bolesti a neporozumění.
Ale ani komunikace není samospasitelná.
Bez vůle a chtění, oboustranného chtění a snahy, je i tohle k ničemu.
Představte si, že v jednom týdnu nastanou dvě situace, zdánlivě nemající nic společného.
V té první se něco Vašemu protějšku nelíbí a vy nechápete proč. Nelíbí se mu to natolik, že s vámi nemluví až do rána. Snažíte se zjistit, o co jde, snažíte se mluvit, ale vaše snahy, vaše slova naráží na ocelovou zeď mlčení.
V druhé situaci se něco nelíbí vám. Něco, co zase nemůže pochopit ten druhý. Zareagujete zkratkovitě, místo mlčení pro změnu křičíte, necháte se vyprovokovat. To je Váš způsob chování v podobných situacích. Někdo mlčí, někdo vykřikne. A Váš protějšek, který je teď v té samé situaci jako Vy v situaci první, Vás za to trestá.
Nemluví s vámi.
Odejde.
I přesto, že cítíte tu disbalanci a nespravedlnost, snažíte se nahodit udičku usmíření. Zavoláte mu. Máte strach, kam jel… Třískne Vám s telefonem. Dojdete mu koupit jídlo. Další vstřícné gesto. Ani tohle ocelovou hradbu neprolomí.
Je divné, že se sama sebe ptám, proč jsem to vždycky já, kdo dělá ty první krůčky k usmíření?
Je divné, že mám pocit, že vůle… Ta vůle, bez které je komunikace k ničemu, je jen na jedné straně?
Je divné, že vevnitř křičím: On se může bezdůvodně naštvat a já ne?
Je divné, že pochybuji… Pochybuji o tom, že mé kroky smíru mají smysl…
A pochybuji o tom, že druhého byť jen na okamžik napadlo podívat se na věc z mojí perspektivy, i když já se snažím ze všech sil vždycky dívat se na to z té jeho?
Je ještě jedna perspektiva. Obecná, očištěná od emocí. Z toho pohledu je dnešní trápení jen maličkou tečkou, která zanikne i v tak krátkém okamžiku, jakým je z pohledu věčnosti lidský život. Je to jen malá kapička, která nejde hluboko pod kůži, ale zůstává na povrchu. Stačí se oklepat jako pes a zmizí.
Ale neskládá se náš život právě z takových kapiček?
Právě z takových kapiček se skládá moře, které s sebou bere polovinu majetku a polovinu dítěte, přetahování o šicí stroj a rozstříhané košile.
Já to vím. Vím, kde je ten lék. Promluvit, vyjasnit, odpustit. Zbavit se té oboustranné křivdy. Sama nezmizí. Ale moje snaha naráží na dvě překážky: vůle protějšku a druhé myšlenky. Vždycky jsi to ty, kdo se jde usmířit, kdo se snaží vysvětlovat, teď máš právo být naštvaná, proč nenechat jednou přijít jeho? Ať se jednou snaží také on!!!! Vždyť ty jsi taky nerozuměla tomu, proč se na tebe zlobil pro nic, taky Tě to bolelo a ublížilo Ti to, přesto ses snažila to srovnat a udobřit se, přesto ses ponižovala…. Tak teď nech přijít jeho…
Je to z obecného pohledu jen maličké smítko na štěstí. Ale zrovna teď mě to trápí a mám potřebu vykřičet to ze sebe, dostat to ven.
Protože jinak bych se zase snažila o komunikaci s ocelovou zdí a byla zase odmítnuta a na to… Na to už teď nemám sílu.
Velmi někoho milujete.
Přesto zůstáváte racionální a víte, že nic nemůže být pořád perfektní. Náš život je protkaný malými nedorozuměními. Lidé pocházejí z různých prostředí, mají zažité jiné stereotypy, používají jiný tón hlasu ve stejných situacích, jiné věci je rozčilují, jiným věcem přisuzují jinou hodnotu…
To činí naše vztahy bohatšími.
Ale protože každá mince má dvě strany, činí je to také složitějšími. Občas…
Společné soužití je o vzdalování se a přibližování se. O nedorozuměních a porozumění. O toleranci, kompromisech a… o komunikaci.
Komunikace, ať už v jakékoliv formě, pomáhá překonat tu vzdálenost mezi námi. Tu vzdálenost, ve které se nachází ta největší kouzla, ale také jsou v ní schovány malé i větší bolesti a neporozumění.
Ale ani komunikace není samospasitelná.
Bez vůle a chtění, oboustranného chtění a snahy, je i tohle k ničemu.
Představte si, že v jednom týdnu nastanou dvě situace, zdánlivě nemající nic společného.
V té první se něco Vašemu protějšku nelíbí a vy nechápete proč. Nelíbí se mu to natolik, že s vámi nemluví až do rána. Snažíte se zjistit, o co jde, snažíte se mluvit, ale vaše snahy, vaše slova naráží na ocelovou zeď mlčení.
V druhé situaci se něco nelíbí vám. Něco, co zase nemůže pochopit ten druhý. Zareagujete zkratkovitě, místo mlčení pro změnu křičíte, necháte se vyprovokovat. To je Váš způsob chování v podobných situacích. Někdo mlčí, někdo vykřikne. A Váš protějšek, který je teď v té samé situaci jako Vy v situaci první, Vás za to trestá.
Nemluví s vámi.
Odejde.
I přesto, že cítíte tu disbalanci a nespravedlnost, snažíte se nahodit udičku usmíření. Zavoláte mu. Máte strach, kam jel… Třískne Vám s telefonem. Dojdete mu koupit jídlo. Další vstřícné gesto. Ani tohle ocelovou hradbu neprolomí.
Je divné, že se sama sebe ptám, proč jsem to vždycky já, kdo dělá ty první krůčky k usmíření?
Je divné, že mám pocit, že vůle… Ta vůle, bez které je komunikace k ničemu, je jen na jedné straně?
Je divné, že vevnitř křičím: On se může bezdůvodně naštvat a já ne?
Je divné, že pochybuji… Pochybuji o tom, že mé kroky smíru mají smysl…
A pochybuji o tom, že druhého byť jen na okamžik napadlo podívat se na věc z mojí perspektivy, i když já se snažím ze všech sil vždycky dívat se na to z té jeho?
Je ještě jedna perspektiva. Obecná, očištěná od emocí. Z toho pohledu je dnešní trápení jen maličkou tečkou, která zanikne i v tak krátkém okamžiku, jakým je z pohledu věčnosti lidský život. Je to jen malá kapička, která nejde hluboko pod kůži, ale zůstává na povrchu. Stačí se oklepat jako pes a zmizí.
Ale neskládá se náš život právě z takových kapiček?
Právě z takových kapiček se skládá moře, které s sebou bere polovinu majetku a polovinu dítěte, přetahování o šicí stroj a rozstříhané košile.
Já to vím. Vím, kde je ten lék. Promluvit, vyjasnit, odpustit. Zbavit se té oboustranné křivdy. Sama nezmizí. Ale moje snaha naráží na dvě překážky: vůle protějšku a druhé myšlenky. Vždycky jsi to ty, kdo se jde usmířit, kdo se snaží vysvětlovat, teď máš právo být naštvaná, proč nenechat jednou přijít jeho? Ať se jednou snaží také on!!!! Vždyť ty jsi taky nerozuměla tomu, proč se na tebe zlobil pro nic, taky Tě to bolelo a ublížilo Ti to, přesto ses snažila to srovnat a udobřit se, přesto ses ponižovala…. Tak teď nech přijít jeho…
Je to z obecného pohledu jen maličké smítko na štěstí. Ale zrovna teď mě to trápí a mám potřebu vykřičet to ze sebe, dostat to ven.
Protože jinak bych se zase snažila o komunikaci s ocelovou zdí a byla zase odmítnuta a na to… Na to už teď nemám sílu.
Komentáře (35)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
1 for miss
Pliwatko | 27.07.2007, 23:46:52
Pliwatko | 27.07.2007, 23:46:52
tohle léto je celý náky na pytel..já se ted taky neco snažim ale marně...dělám to co bych nikdy normálně neudělal ale stejně nic...achjo,sme oběti systému,haha..
Slyšela jsem kroky ve dveřích, srdce se mi rozbušilo...
Tak přece přišel...
Přišel.
Přišel ty dveře zavřít a šel spát. Neřekl mi ani dobrou noc.
Ach jo.
Rozum mi říká, že o nic nejde, vlastně vůbec o nic, mám to brát s úsměvem a s nadhledem.
Ale kde mám k**va brát ten nadhled, když se mnou emoce mávaj jak vichřice s větroněm? Počítám do deseti, opakuju si, že o nic nejde, jen maličká hádka kvůli prkotině, ale stejně mi ty slzy tečou. Někdy se to prostě blbě sejde...
Tak přece přišel...
Přišel.
Přišel ty dveře zavřít a šel spát. Neřekl mi ani dobrou noc.
Ach jo.
Rozum mi říká, že o nic nejde, vlastně vůbec o nic, mám to brát s úsměvem a s nadhledem.
Ale kde mám k**va brát ten nadhled, když se mnou emoce mávaj jak vichřice s větroněm? Počítám do deseti, opakuju si, že o nic nejde, jen maličká hádka kvůli prkotině, ale stejně mi ty slzy tečou. Někdy se to prostě blbě sejde...
a také jsem na toto téma ( či podobné ) zrovna odpovídala nedávno Pařezovi. http://parzez.blog.cz/0707/natocil-jsem-to
Schválně se podívej, jak jsou si ty naše problémy podobné, a rozhřešení - od většiny pisatelů, že je jaksi chyba na mé straně, že se málo snažím, ač se snažím o tuto vstřícnou komunikaci poslepovat již přes 20 let. A narážím a jsem nepochopená.
Tak neplač Mistrýsku, snad se to zítra v tom teple rozpustí jako zmrzlina. V tvém věku je to ještě taková spíše banalitka, máš ženské zbraně, jak mně radili a ty už něco vykoumáš. Já už jsem na tom přeci jenom hůř. Je to už ode mne jaksi okoukané. Tak slzy pryč a šibalský úsměv na tvář. Jde to ale ztěžka, viď.
Schválně se podívej, jak jsou si ty naše problémy podobné, a rozhřešení - od většiny pisatelů, že je jaksi chyba na mé straně, že se málo snažím, ač se snažím o tuto vstřícnou komunikaci poslepovat již přes 20 let. A narážím a jsem nepochopená.
Tak neplač Mistrýsku, snad se to zítra v tom teple rozpustí jako zmrzlina. V tvém věku je to ještě taková spíše banalitka, máš ženské zbraně, jak mně radili a ty už něco vykoumáš. Já už jsem na tom přeci jenom hůř. Je to už ode mne jaksi okoukané. Tak slzy pryč a šibalský úsměv na tvář. Jde to ale ztěžka, viď.
4 Eliza
misstriss | 28.07.2007, 01:51:25
misstriss | 28.07.2007, 01:51:25
Pročetla jsem celou konverzaci z odkazu a děkuji za něj.
Je to zvláštní věc, to psaní blogu. bránila jsem se tomu odeslat příspěvek plný negativních emocí do éteru, ale když jsem to udělala, ulevilo se mi. A když mi někdo navíc napíše milý komentář, hned se zdá všechno veselejší. A pomůže to člověku uvědomit si, jak hloupé takové slzičky jsou.
A je také snazší zaplašit rozbouřené emoce a vrátit se k zdravému rozumu. A ten hovoří zcela jasně. Je to banalitka, je to jen jedna z mnoha malých hádek, kterých jsem zažila a zažiju ještě mraky. A nedělám si iluze, bude jich přibývat. kdybych se kvůli každému tichému večeru měla skládat, nedělala bych nic jiného...
Občas se to prostě sejde tak, že i když člověk tu samou situaci zažil stokrát, nějak ho to víc vezme než jindy. A muži - nic proti nim - vidí i tyhle hádky asi trochu jinak.
Tak já jdu přestat špekulovat a raději se pořádně vyspím, ráno se určitě všechno bude zdát veselejší. A kdyby ne, tak večer už snad určitě:)
Je to zvláštní věc, to psaní blogu. bránila jsem se tomu odeslat příspěvek plný negativních emocí do éteru, ale když jsem to udělala, ulevilo se mi. A když mi někdo navíc napíše milý komentář, hned se zdá všechno veselejší. A pomůže to člověku uvědomit si, jak hloupé takové slzičky jsou.
A je také snazší zaplašit rozbouřené emoce a vrátit se k zdravému rozumu. A ten hovoří zcela jasně. Je to banalitka, je to jen jedna z mnoha malých hádek, kterých jsem zažila a zažiju ještě mraky. A nedělám si iluze, bude jich přibývat. kdybych se kvůli každému tichému večeru měla skládat, nedělala bych nic jiného...
Občas se to prostě sejde tak, že i když člověk tu samou situaci zažil stokrát, nějak ho to víc vezme než jindy. A muži - nic proti nim - vidí i tyhle hádky asi trochu jinak.
Tak já jdu přestat špekulovat a raději se pořádně vyspím, ráno se určitě všechno bude zdát veselejší. A kdyby ne, tak večer už snad určitě:)
tak snad tohle rano je veselejsi.
nevim, jestli ja mohu necim v tomto pripade radit, ale co, kdyz se o to snazi - abys hledala vinu v sobe, snazila se to "spravit"? kdo rekl, ze chyba je v tobe? co kdyz on udelal nejakou chybu a ted se to snazi zaplasit? mne ublizilo hodne lidi, ktere by se meli prede mnou citit vinni. nedej se:),znam te a nechapu, jak vubec nevidi, jaky poklad v tobe ma? ve srovnani teda s mou povahou ta tva je zlata
nevim, jestli ja mohu necim v tomto pripade radit, ale co, kdyz se o to snazi - abys hledala vinu v sobe, snazila se to "spravit"? kdo rekl, ze chyba je v tobe? co kdyz on udelal nejakou chybu a ted se to snazi zaplasit? mne ublizilo hodne lidi, ktere by se meli prede mnou citit vinni. nedej se:),znam te a nechapu, jak vubec nevidi, jaky poklad v tobe ma? ve srovnani teda s mou povahou ta tva je zlata
že komentáře nejsou jednostranně zaměřené. Neboj Záchranáři, stále jsem byl připraven tady vyvažovat objektivitu. Vidím, že ale není nutno. Možno by bylo dobré, přečíst si některé komentáře, ten upřimný od lik, jak tvrdí, že mohlo být hůř/optimismem zářící úsměv/.
ani nevite, o kolik hur by to mohlo byt! uz takove hlasky jako "cukr pro me, bic pro tebe", by me neskutecne stvaly. a nastvana nejsem stravitelna.
Záchranáři, kolik lidí, tolik (ne)smyslů pro humor a občas je potřeba to sledovat. Co se někomu líbí, může být pro jiného za hranicí dobrého vkusu... Vím to z vlastní zkušenosti, protože můj humor je poněkud svéráznej a radši ho moc netahám mezi lidi, který mě tolik neznaj. To bylo JENOM K TOMU, CO JSTE SI NAPSALI S LIK.
A ještě existují situace k humoru vhodný a nevhodný. Kdybychom spolu seděli někde v hospodě ve dvou, tak bych se třeba tý poznámce o kopání pokladu zvesela zasmál, ale v tomhle případě to vyznělo hodně rozpačitě...
A nebylo by lepší si to vyříkávat z očí do očí než tady? ;)
A ještě existují situace k humoru vhodný a nevhodný. Kdybychom spolu seděli někde v hospodě ve dvou, tak bych se třeba tý poznámce o kopání pokladu zvesela zasmál, ale v tomhle případě to vyznělo hodně rozpačitě...
A nebylo by lepší si to vyříkávat z očí do očí než tady? ;)
A ještě, jakpraví Ženský manifest: "Na otázku, jestli nejsme tlusté, odpovídejte vždy a za všech okolností: Jsi krásná!" :)
Tak to chápu. A je dobře, žes našla způsob, jak si ulevit - napsat to. Vidíš, jak to zvládáš!
Osobně já jsem někdy ten ve vichru emocí a pláče a někdy ten, co mlčí, protože právě toho vichru a pláče se (zbytečně) bojí.
Někdo silné emoce nebo nštvanost partnera řeší tím, že tiše odejde a až za nějakou dobu přijde, aby mluvil o věci "k věci", ne se zjitřenými emocemi. Někde jsem četla, že je to dobře. Ale když je předmětem rozhovoru emoce, těžko mluvit bez emocí, ne?
Na to všechno se dá taky koukat takhle: O nic nejde, nikdo se nevraždí, nikdo neumírá, žádná hromadná tragédie, on i já jsme pořád tu, spolu a můžeme spolu svobodně mluvit nebo nemusíme.¨Dokonce spolu žijeme. Máme tu možnost. Vypadá to jako samozřejmost, ale není.
Osobně já jsem někdy ten ve vichru emocí a pláče a někdy ten, co mlčí, protože právě toho vichru a pláče se (zbytečně) bojí.
Někdo silné emoce nebo nštvanost partnera řeší tím, že tiše odejde a až za nějakou dobu přijde, aby mluvil o věci "k věci", ne se zjitřenými emocemi. Někde jsem četla, že je to dobře. Ale když je předmětem rozhovoru emoce, těžko mluvit bez emocí, ne?
Na to všechno se dá taky koukat takhle: O nic nejde, nikdo se nevraždí, nikdo neumírá, žádná hromadná tragédie, on i já jsme pořád tu, spolu a můžeme spolu svobodně mluvit nebo nemusíme.¨Dokonce spolu žijeme. Máme tu možnost. Vypadá to jako samozřejmost, ale není.
Článek jsem záměrně psala natolik obecně, aby to nebylo pochopeno jako řešení soukromých věcí. Pouze jsem se chtěla vypsat ze svých pocitů, protože mi bylo doopravdy hodně zle. Bohužel to mým drahým nebylo pochopeno a vyložil si to zřejmě mylně jako útok. Jak se zdá, když mi bude hodně zle ze vztahových důvodů a můj protějšek to nebude chtít poslouchat, mám na výběr ze dvou možností: Tiše a o samotě se s tím prát nebo si založit nový, tajný blog, kde budu moci svobodně psát o svých pocitech.
Děkuji všem za milé, objektivní komentáře. Záchranář si přeje, abych jeho komentáře smazala, jeho přání vyhovím.
Děkuji všem za milé, objektivní komentáře. Záchranář si přeje, abych jeho komentáře smazala, jeho přání vyhovím.
Děkuji za krásný komentář, mluvíš mi z duše... Bohužel to tak všichni nevidí, pro někoho je takové ulevování si (i přesto, že mi to velmi pomohlo) nepřijatelné...
Ale o to teď vůbec nejde.
Začít brát druhého člověka jako samozřejmost je začátek konce. Samozřejmě se člověk nevyhne určitému stereotypu, to ale není nic špatného. Naopak, do určité míry je stereotyp milý a zajišťuje nám pocit bezpečí - víme, co přijde, co nás čeká, víme, vedle koho žijeme, co dělá ráno, co si dává rád k snídani... Žádný extrém není dobrý. Čas od času překvapit je milé. Překvapovat pořád a za každou cenu může být únavné.
Neberu lásku jako samozřejmost. Ani společné bydlení. Každý den mi připadá jako malý zázrak. Nikdy dřív jsem nebyla takhle šťastná. A příliš často jsem byla hodně nešťastná... Možná právě proto tolik prožívám i ty drobné maličké hádky...
No nevím... Uzavřela bych to. Už je snad dobře.
Ale o to teď vůbec nejde.
Začít brát druhého člověka jako samozřejmost je začátek konce. Samozřejmě se člověk nevyhne určitému stereotypu, to ale není nic špatného. Naopak, do určité míry je stereotyp milý a zajišťuje nám pocit bezpečí - víme, co přijde, co nás čeká, víme, vedle koho žijeme, co dělá ráno, co si dává rád k snídani... Žádný extrém není dobrý. Čas od času překvapit je milé. Překvapovat pořád a za každou cenu může být únavné.
Neberu lásku jako samozřejmost. Ani společné bydlení. Každý den mi připadá jako malý zázrak. Nikdy dřív jsem nebyla takhle šťastná. A příliš často jsem byla hodně nešťastná... Možná právě proto tolik prožívám i ty drobné maličké hádky...
No nevím... Uzavřela bych to. Už je snad dobře.
Tak ať to jde dobře!
Já bych se do diskuze rád zapojil z trochu jiného soudku, protože samozřejmě nevím o jaké konkrétní problémy jde. Možná to nebude úplná odpověď na daný problém, ale pokusím se: Já jsem ve svém životě měl vztahy v něčem podobné. Snažil jsem se dát do vztahu maximum. Ten druhý dával naproti tomu minimum...
A tak jsem pořád přemýšlel čím to je? Když jsem se snažil něco řešit, obvykle jsem se setkával právě s tím mlčením, ignorováním, nezvedáním telefonů a podobně...
No a k čemu jsem po těch letech dospěl: Můj vztah prostě nebyl rovnocený. Já jsem měl v něm podřadnou roli. Doslova: Jsem zásoboval toho druhého svou energií, až jsem z toho byl psychicky na dně...
Ten druhý takovou snahu samozřejmě neocení...
A tak jsem pořád přemýšlel čím to je? Když jsem se snažil něco řešit, obvykle jsem se setkával právě s tím mlčením, ignorováním, nezvedáním telefonů a podobně...
No a k čemu jsem po těch letech dospěl: Můj vztah prostě nebyl rovnocený. Já jsem měl v něm podřadnou roli. Doslova: Jsem zásoboval toho druhého svou energií, až jsem z toho byl psychicky na dně...
Ten druhý takovou snahu samozřejmě neocení...
1. je mi to líto.
2.Nic se nejí tak horké jak se to uvaří (jenom to ku**a nesmí někdo furt přihřívat!)
3. Óóó, jak já to znám!! (Zajímavé, že existují povahy, které v "dusnu" prostě neumí žít a tak jsou to oni, kdo hodí udičku oproti tomu protějšek to dusno ani nemusí cítit - zajímavé:))
4. Zkus se zaměřit na své věci - záliby, koníčky, kamarádky a nikdy nedopusť, aby protějšek byl tím jediným Tvým naplněním. Já na to dojel a už to nikdy neudělám, nejsem sebevrah.
5. Záchranáři, nevím jak to máš, ale dokážu pochopit i tebe. Vzpomeň si třeba jak to zapíchla do duny a hned bude líp. Ony to ty ženské občas přehánějí a já bych občas každou doslova PŘERAZIL! :))
6. Bude líp. Ať tak nebo onak, vždy bude líp!!!
2.Nic se nejí tak horké jak se to uvaří (jenom to ku**a nesmí někdo furt přihřívat!)
3. Óóó, jak já to znám!! (Zajímavé, že existují povahy, které v "dusnu" prostě neumí žít a tak jsou to oni, kdo hodí udičku oproti tomu protějšek to dusno ani nemusí cítit - zajímavé:))
4. Zkus se zaměřit na své věci - záliby, koníčky, kamarádky a nikdy nedopusť, aby protějšek byl tím jediným Tvým naplněním. Já na to dojel a už to nikdy neudělám, nejsem sebevrah.
5. Záchranáři, nevím jak to máš, ale dokážu pochopit i tebe. Vzpomeň si třeba jak to zapíchla do duny a hned bude líp. Ony to ty ženské občas přehánějí a já bych občas každou doslova PŘERAZIL! :))
6. Bude líp. Ať tak nebo onak, vždy bude líp!!!
Až půjdeš na to přerážení, zavolej, přidám se
Jasně Triss, ustupovat a postupovat dopředu musí oba. Ne jenom jeden. A mluvit musi taky oba.
tak doufám že pláč už odešel, v duši to ale ještě bolí, viď. A to taky bolete nepřestane. Bohužel se to bude sčítat, a nebudeš moct zapomenout. Jenom ti přeji, aby už nebylo až tak co sčítat, a aby se to schylovalo spíše k tomu zapomenutí. Tak držím palce.
určitě bych Ti dal vědět, bohužel teď by potřebovali přerazit spíše někteří chlapi, kteří si neváží toho, co mají a dělají dusno tam, kde může být čistokrevná pohoda a soulad ... (to není na tebe Záchranáři, neboj, Ty snad takový nejsi:)
už jsme Tě všichni politovali, vymayleli vše možné, tak co opět začít psát ty své čtivé stránky, co ?
ad [19], to nic, to byl jen výkřik do tmy ve vztahu k manželovi jedné moc fajn kamarádky(povzdech)
Misstriss: Až budeš ready, tak piš. Tvého stylu by byla škoda.
Misstriss: Až budeš ready, tak piš. Tvého stylu by byla škoda.
kamio... pre...razil, nebo radeji pre...fiknul? :D Jinak... doufam, ze situace neni tak tragicka, jako to tady z mnohych komentaru vyzniva. Se porafali, miska o tom napsala a vy uz pisete, jako kdyby se meli rozejit.
Ale hlavne misko... koukej uz zas neco napsat, vsichni horime touhou zvedet, jak se veci maji :o)
Ale hlavne misko... koukej uz zas neco napsat, vsichni horime touhou zvedet, jak se veci maji :o)
Gino: Když chci napsat "přerazil", napíšu "přerazil". Když budu chtít napsat "přefiknul", nenapíšu to, protože nechci psát lacině slaboduché komentáře.
to mi pripomina i ten muj vztah a mam z toho jine pouceni: jakakoliv hadka mezi muzem a zenou je postavena na tom, ze prvne se nelibi neco zene, co udelal on, pak mu, co udelala ona (nebo naopak, to je jedno), nakonec se pak stejne jenom resi, co ona udelala zle, co rekla zle a proc a ona jako ta hodna a chapava pritelkyne se snazi hledat chybu v sobe a pochopit toho druheho, ale ze by ON se zamyslel nad sebou a nad tim, co udelal On a jak je to dulezite pro NI, to uz ne a to zamrzi (protoze, at je to jakkoliv pro nej nepodstatne, tak pro ni ano.......) snad je to srozumitelne.....
tak napis, jak to u vas vypada sim te, uz mame starost, zda jste se snad aj nerozesli??????
tak napis, jak to u vas vypada sim te, uz mame starost, zda jste se snad aj nerozesli??????
27
Záchranář | 03.08.2007, 09:53:45
Záchranář | 03.08.2007, 09:53:45
nedal,protože vim jak by to dopadlo
to by bylo tohohle blogu moc skoda, uz jste to vsechno vyresili? co je zachranari s misstriss?
Kamio... :o))
lik... ja vim, Kamio si na svych komentarich dava vzdycky velmi zalezet. Chran buh vsechny slaboduche... :o)
Ona veta typu "nenapisu to, protoze nechci vypadat slaboduse" mluvi za vse. ja holt tu "image" zas tak moc neresim :o)
Ona veta typu "nenapisu to, protoze nechci vypadat slaboduse" mluvi za vse. ja holt tu "image" zas tak moc neresim :o)
no ja nevim. image. clovek jako komentar pise sve myslenky.snazit se vypadat za kazdou cenu vtipne,to se nemusi vzdy vyplatit
lik... stejne jako snaha vypadat vzdy chytre, rozumne a hlavne ne slabomyslne, na ukor vlastni prirozenost.
Žádné komentáře:
Okomentovat