Již v prvím povídání o erotických hračkách jsem se zmínila, že Záchranář mi v této oblasti poskytl mnoho nových podnětů. Nejprve jsem se domnívala, že mi dává hravé dárky z toho důvodu, abych byla i v jeho nepřítomnosti plně saturována v pudové oblasti a neměla tak tendence testovat nové objekty touhy. V současné době si myslím, že hlavní důvod je jiný. Můj milý si prostě rád hraje. A jelikož žijeme v době technologického pokroku, který se promítá doopravdy do všech oblastí, a jelikož muži obecně technické vymoženosti milují, hraje si o to raději. A já jsem takovým jeho pokusným králíkem. Ale začnu hezky od začátku. 
První dárek jsem tak trochu čekala. Vzhledem k tomu, že jsem v té době spala ve zbrusunové černé kovové posteli s mřížemi ze třech stran (nad kterou rodiče odevzdaně kroutili hlavou a babička lomila rukama: „To je jak v kriminále!“, ale já si ji nenechala za žádnou cenu vymluvit), byla pouta nepostradatelným doplňkem mého dívčího pokoje. Dostala jsem krásná, stylově černá pouta s černým polstrováním (aby si oběť neodřela tlapky). Uložila jsem je na bezpečné místo a těšila se, až si při nejbližší příležitosti rozšířím obzory.
Jenže soužití s rodiči (a mladšími bratry) přináší mnohá nebezpečí, jak mi jistě potvrdí každý, kdo po boku rodičů prošel pubertou. Zvláště, když šestiletý bráška prochází fází fascinace záchranáři, hasiči a policisty.
„Míšo, tys byla zatčená?!“ zakřičel bráška přes půl obýváku směrem ke kuchyni, kde jsem v poklidu pila s mámou kávu.
„Ne..“ pronesla jsem v neblahém tušení.
„Tak proč máš pouta?“ Aby dokumentoval svá slova, natáhnul snaživě ručku s vypolstrovaným černým zázrakem tak, aby ji všichni viděli.
„Muhehehé“ zaržál můj druhý bratr, nacházející se právě v období divoce pubertálním. Zoufale jsem lovila v paměti nějakou vtipnou průpovídku, díky které bych vybruslila galantně ze situace, ale jako vždy v podobných chvílích mě nenapadalo vůbec nic a cítila jsem, jak rudnu.
„Nesahej Míše na věci.“ Zachránila mě máma vlídně a umožnila mi tak odchod z bojiště bez ztráty korunky.
Při nákupu další hračky jsem se již osobně angažovala, i když z mé strany popud nevzešel. Je zvláštní, že zatímco s kamarády byla návštěva vyzývavého obchodu zábavná, coby nákupčí jsem se cítila trochu zvláštně.
„Tak jakej chceš?“ řekl Záchranář a mávnul rukou směrem k regálům plným oválných podlouhlých předmětů nejrůznějších barev a tvarů. Vyděšeně jsem regál prolétla očima.
„To je všechno moc velký… To má být jako nácvik na porod?“ Slečna za pultem se na mě usmála. Chtěla jsem pryč. Záchranář se nenechal vyvést z míry a vybral dárek i bez mé spolupráce.
Další dárek objednal milý na internetu a moc se na něj těšil. Plnil si jím svůj dětský sen. Ženu na dálkové ovládání. A já se nestačila divit, kterými směry se ubírá technologický pokrok. Sotva balíček dorazil, nadšeně se vrhl do instalace zařízení. Vyndal fialový oválný předmět ve tvaru malého vejce s umělohmotným ocáskem a dal do něj baterky. Dálkové ovládání přejel pohledem téměř mileneckým.
„Tak to vyzkoušíme!“ řekl nadšeně.
Celá legrace spočívá v tom, že fialové vajíčko vibruje. Ale nejen to. Vibruje v několika možných intenzitách, přerušovaně i nepřerušovaně, zkrátka majitel dálkového ovládání se může opravdu vyřádit. Po nějaké době rozpačitého odmítání jsem se nechala přemluvit a stala se pokusným králíkem, který vibroval jak mobilní telefon. Záchranář kolem mě nadšeně běhal s dálkovým ovládáním.
„To je super, má to dosah skoro dva metry!“ slyšela jsem z chodby. Do toho přišla jeho babička a musela nám něco veledůležitého sdělit. Nervózně jsem postávala v předsíni a děkovala prozřetelnosti, že babička špatně slyší, kopala jsem milého, který s ďábelským úsměvem mačkal v kapse ovladač. A to byl teprve začátek.
„To je úžasný! Já mám ženskou na dálkové ovládání! To jsem si vždycky přál!“
Po pár dnech jsem se nechala přemluvit k dalšímu pokusu. Vyšla jsem s vejcem a s majitelem dálkového ovládání do ulic. Zezačátku to bylo docela vzrušující. Podobným způsobem jako jízda v taxíku jen v dlouhé bundě. Vy víte něco, co ostatní netuší. Navíc to tajemství sdílíte s mužem svého srdce. Jenže pak se dostavily technické problémy.
„Vypni to!“ šeptala jsem Záchranáři do ucha nervózně v lanovce na Petřín. Intenzivní vibrace na kovové sedačce rezonovaly a všichni cestující prohlíželi tašky, jestli jim nezvoní telefon.
„Ono to nejde…“
„Jak nejde?“ šeptala jsem hystericky. Lidé se začínali otáčet naším směrem.
„Nějak to nefunguje.“
Ještě nikdy netrvala cesta lanovkou tak dlouho. Snaha zjistit, kde udělali soudruzi z NDR chybu, byla mezi davy lidí, kteří vyrazili hledat prvomájovou třešeň, poněkud obtížná. Na druhou stranu jsme se u toho docela pobavili...
Jenže soužití s rodiči (a mladšími bratry) přináší mnohá nebezpečí, jak mi jistě potvrdí každý, kdo po boku rodičů prošel pubertou. Zvláště, když šestiletý bráška prochází fází fascinace záchranáři, hasiči a policisty.
„Míšo, tys byla zatčená?!“ zakřičel bráška přes půl obýváku směrem ke kuchyni, kde jsem v poklidu pila s mámou kávu.
„Ne..“ pronesla jsem v neblahém tušení.
„Tak proč máš pouta?“ Aby dokumentoval svá slova, natáhnul snaživě ručku s vypolstrovaným černým zázrakem tak, aby ji všichni viděli.
„Muhehehé“ zaržál můj druhý bratr, nacházející se právě v období divoce pubertálním. Zoufale jsem lovila v paměti nějakou vtipnou průpovídku, díky které bych vybruslila galantně ze situace, ale jako vždy v podobných chvílích mě nenapadalo vůbec nic a cítila jsem, jak rudnu.
„Nesahej Míše na věci.“ Zachránila mě máma vlídně a umožnila mi tak odchod z bojiště bez ztráty korunky.
Při nákupu další hračky jsem se již osobně angažovala, i když z mé strany popud nevzešel. Je zvláštní, že zatímco s kamarády byla návštěva vyzývavého obchodu zábavná, coby nákupčí jsem se cítila trochu zvláštně.
„Tak jakej chceš?“ řekl Záchranář a mávnul rukou směrem k regálům plným oválných podlouhlých předmětů nejrůznějších barev a tvarů. Vyděšeně jsem regál prolétla očima.
„To je všechno moc velký… To má být jako nácvik na porod?“ Slečna za pultem se na mě usmála. Chtěla jsem pryč. Záchranář se nenechal vyvést z míry a vybral dárek i bez mé spolupráce.
Další dárek objednal milý na internetu a moc se na něj těšil. Plnil si jím svůj dětský sen. Ženu na dálkové ovládání. A já se nestačila divit, kterými směry se ubírá technologický pokrok. Sotva balíček dorazil, nadšeně se vrhl do instalace zařízení. Vyndal fialový oválný předmět ve tvaru malého vejce s umělohmotným ocáskem a dal do něj baterky. Dálkové ovládání přejel pohledem téměř mileneckým.
„Tak to vyzkoušíme!“ řekl nadšeně.
Celá legrace spočívá v tom, že fialové vajíčko vibruje. Ale nejen to. Vibruje v několika možných intenzitách, přerušovaně i nepřerušovaně, zkrátka majitel dálkového ovládání se může opravdu vyřádit. Po nějaké době rozpačitého odmítání jsem se nechala přemluvit a stala se pokusným králíkem, který vibroval jak mobilní telefon. Záchranář kolem mě nadšeně běhal s dálkovým ovládáním.
„To je super, má to dosah skoro dva metry!“ slyšela jsem z chodby. Do toho přišla jeho babička a musela nám něco veledůležitého sdělit. Nervózně jsem postávala v předsíni a děkovala prozřetelnosti, že babička špatně slyší, kopala jsem milého, který s ďábelským úsměvem mačkal v kapse ovladač. A to byl teprve začátek.
„To je úžasný! Já mám ženskou na dálkové ovládání! To jsem si vždycky přál!“
Po pár dnech jsem se nechala přemluvit k dalšímu pokusu. Vyšla jsem s vejcem a s majitelem dálkového ovládání do ulic. Zezačátku to bylo docela vzrušující. Podobným způsobem jako jízda v taxíku jen v dlouhé bundě. Vy víte něco, co ostatní netuší. Navíc to tajemství sdílíte s mužem svého srdce. Jenže pak se dostavily technické problémy.
„Vypni to!“ šeptala jsem Záchranáři do ucha nervózně v lanovce na Petřín. Intenzivní vibrace na kovové sedačce rezonovaly a všichni cestující prohlíželi tašky, jestli jim nezvoní telefon.
„Ono to nejde…“
„Jak nejde?“ šeptala jsem hystericky. Lidé se začínali otáčet naším směrem.
„Nějak to nefunguje.“
Ještě nikdy netrvala cesta lanovkou tak dlouho. Snaha zjistit, kde udělali soudruzi z NDR chybu, byla mezi davy lidí, kteří vyrazili hledat prvomájovou třešeň, poněkud obtížná. Na druhou stranu jsme se u toho docela pobavili...
Komentáře (11)
Tip: Číslo ve hranatých závorkách vytvoří odkaz na jiný komentář
Skutečnej důvod je ten, že chlapi už tak zlenivěli, že potřebujou na všechno dálkový ovládání ;)
2
Záchranář | 10.07.2007, 17:12:08
Záchranář | 10.07.2007, 17:12:08
To není tak úplně pravda... ale zase bych to vzhledem k tomu dálkovýmu ovládání shrnul slovy jednoho z dvou nejvěších myslitelů naší doby, Tima kutila, chce to větší výkon!!
Mě by docela zajímalo, jak dopadla ta poslední příhoda - bylo nutný počkat, až dojdou baterky? ;-))))
4 Duna
misstriss | 10.07.2007, 19:26:50
misstriss | 10.07.2007, 19:26:50
:o) Naštěstí stačilo vyndat baterky z dálkového ovládání a přístroj se vypnul. Ale než jsme na to přišli, docela jsem si užila:o)))
5 for misstriss
Pliwatko | 10.07.2007, 21:03:43
Pliwatko | 10.07.2007, 21:03:43
ty zvíře...já mám zkušenosti jen s banánovým vibroušem,kterým sem vibroval po kočičce a ona pak taky začala vibrovat a byla štastná....
dnes si kolegyně stěžovala, že jí "bručí" telefon. Poradil jsem, že se to může hodit. Neřekl jsem jak, ale přesto se lehce zapýřila :)
tak tohle je vážně příhoda jak dělaná pro nějaký časopis:)) Já se snažím vždy vidět ženu jako bytost hodnou obdivu a lásky, jemnou a krásnou (což je někdy v reálu pěknej průs.. teda průšvih, nárazy do zdi reality pak bývají tvrdší, ale nějak si nedám říct nebo co:). Co by mi s tímhle ostře hlídaným a hýčkaným archetypem provedla ta věc na dálkové ovládání, když nejde vypnout, nechci ani domýšlet!! :))
souhlasim. zena je bytost hodnou obdivu a lasky, a taky si nedam rict. takove hracky na dalkove ovladani jsou naprosto zbytecne. a kazda odpoved na to, ze se neda vypnout, by nebyla spisovna:)
sen bu kafayla daha cooooook gýdersýn..
..a neco takoveho japonci zfilmovali, i kdyz v tomto pojeti to nebyla takova sranda :)
http://www.csfd.cz...gatsu-no-hebi/
http://www.csfd.cz...gatsu-no-hebi/
Žádné komentáře:
Okomentovat